Uhasit žízeň (26. srpna 2012)

Byli jsme již na další etapě naší pouti, když se s námi za zády loučil na kopci hrad Castojeriz. Překročili jsme řeku Odru… jak je vidno, některé názvy se usadily i jinde. Čili naše Odra má na jihozápadě Evropy sestřičku anebo sestřenici. Na chvíli jsme se zastavili a zaujatě zkoumali systém stavidel.

Adiós Castojeriz!

španělská řeka Odra

u španělské řeky Odry

Když jsme pak pokročili na naší cestě, přišel pro tento den silný zážitek. Schylovalo se k poledni, my procházeli nějakou malou vsí a na přímém pražícím slunci postával pes rasy husky. Uvázaný za řetěz byl uvězněný k tyčce a trpěl. Kolem sebe měl vyšlapanou plochu, jak se zřejmě zkoušel někam schovat. Navíc, země už začínala být rozpálená, což pro jeho packy nebylo nic příjemného. Nerad používám vulgarismy, proto v mírném a slušném vyjádření řeknu, že jsem byl hodně naštvaný. Pomalu jsem se k němu přibližoval, vyplázl jsem jazyk a začal se chovat tak trochu jako pes. Podobnou situaci jsem viděl ve filmu Smrtonosná zbraň, kde si hrdina v jedné scéně tímto způsobem získá důvěru psa hlídače. Zabralo to i u mě. Hafuša (anebo hafuška) se o mě začal zajímat, vrtět ocáskem a přátelský vítat. Poskakoval a snažil se mě olíznout. Díky tomu se nám konečně také podařilo upoutat pozornost ze strany majitelů psa. Z nedalekého příbytku vyšla paní, a i když moc anglicky neuměla, tónu, intonaci a posunkům porozuměla moc dobře. Hned donesla psovi misku s vodou a začala se mu věnovat. Hleděli jsme, aby si ho odvedla do stínu. Což provedla. Já jen doufám, že se chlupáčovi dostane už jen starostlivé péče. Ač jsou obecně lidé dobří i zlí (jak by se zjednodušeně řeklo), na cestě Španělskem jsem ve vztahu chování ke zvířatům nabyl smíšeného pocitu. Gándhí neřekl nadarmo: „Velikost národa a jeho mravní rozvoj lze vyčíst ze spůsobu, jakým zachází se svými zvířaty.“

žíznivý chlupáč

Museli jsme pokračovat dál, stejně jako v životě.

V podvečer jsme se zastavili na poutnické ubytovně, kde jsme se osprchovali a poté odešli ze vsi do malého lesa. Ač povrch půdy nebyl pro stavbu stanu optimální, vytvořili jsme si zde naše malé království vhodné pro přenocování.

Wind route (27. srpna 2012)

Když jsem ráno otevřel stan, vykoukl na mě nedaleko poskakující zvědavý vrabčák. Poskočil si párkrát blíže a hlavičku nakrucoval, aby si mě co nejlépe prohlédl. Mezitím, co jsme si následně vše sbalili, už kolem nás skákal nejen on, ale i několik jeho kumpánů. Zřejmě se rozkřikla zpráva o poutnících až z daleké České země.

zvědavý pan Píp aneb najdi vrabčáka

Pokračovali jsme, šli poutnickou cestou a zvedající se vítr dával v předzvěst, že nás ještě trochu profoukne. Také, že ano. Byla to směs ostrého suchého silného větru prohánějícího se vyschlou pustinou. Kamení, suť a spousta písku. Vegetace byste v okolí našli málo.

Na chvíli jsme si odpočinuli u menší budovy, která byla postavená z cihel uplácaných z hlíny a slámy.

Domek se nacházel jen kousek od malé vesničky, kam jsme popošli. A když už tu měli posilovací stroje, s Janou jsme je využili, zatímco Pavel se natáhl do trávy a odpočíval.

Netrvalo dlouho a tvrdě usnul. Všiml jsem si malé hospody, čili s Janinou jsem vyrazil na průzkum. Schválně, jak moc se odlišuje od českých? No, pivo je tu drahé, ale domácí pečené buchty nešlo odmítnout. Jedna vypadala tak trochu jako štrúdl, avšak obsahovala rybí maso. Na veliké obrazovce běžela nějaká telenovela, na kterou se dívaly dvě paní. Zbytek osazenstva včetně hostinského si nás důkladně prohlížel. Sedli jsme si ke stolu, Jana coby vegetariánka si objednala ovocný koláč a pustila se do něj stejně jako do rybího. Jak jsme dojedli, vrátili jsme se pro Pavla, jenž už byl vzhůru. Po několika kilometrech dalších chůze nám cestu křižoval jakýsi had. Nedokázali jsme určit druh, ale vypadal na mládě.

A večer jsme dorazili do další mini vsi, kde se nacházela komunitní hospůdka. Přivítala nás spousta mladých lidí, včetně dětí. Cítili jsme, že přišel čas zapít naší dosavadní pouť. A tak jsme si ťukli lahvemi zdejšího ne moc chutného piva. Ve výsledku však, nebylo až tak hrozné. Večer jsme končili pár partiemi Citadely a v nedalekém mlází kousek u vesnice jsme se uložili ke spánku.