Slunce, seno, Paříž (29. srpna 2012)

Jsme už na cestě několik dní a pro mě se pomalu blíží den, kdy se budu muset od ostatních odpojit. Čím déle společně kráčíme, o to méně se mi chce. Nicméně dal jsem slib. Další lidé mě čekají na jiné brzké výpravě. Mezitím, co jsem si dobaloval krosnu, hlavou mi pobíhaly myšlenky. Vzdálili jsme se od El Burgo Ranero a cesta nás měla dovézt do městečka Reliegos.

Během rána a dopoledne jsme se museli poprat s ne zrovna příjemnou situací. Měli jsme nedostatek vody a cestou k poutnickému odpočívadlu zjistili, že v této oblasti je voda závadná. Včetně poutnické studánky. Po cestě na nás vyskočilo pár varovných tabulí. Čili zamýšlený plán doplnit si životadárnou tekutinu se musí odsunout na později. A do toho panovalo horko.

Pavel s Janou se pro dnešek navíc rozhodli, že otestují psychologický nástroj, jenž je známý i všem zálesákům, skautům aj. Bobřík mlčení. Celý den drželi verbální ticho, a pokud jsme někoho potkali, veškerá komunikace byla na mně.

Doputovali jsme k rozcestí, u kterého cedule ukazovaly na všechny strany stejnou cílovou destinaci. Hodili jsme si větvičkou a ta nás nasměrovala doprava. Minuly jsme podle zaprášeného obzoru aktivní důl a zastavili se na oddech u mostu klenoucího se přes řeku Eslu.

O kus dál s přiblížením k Villasabariego se nám naskytl pohled na pozůstatky základů římských staveb ze 3.-4. Století př. n. letopočtem. Podle informací z doplňující tabulky zde stálo město Lancia a zbytky základů tvořil kostel San Pedro.

Přečkali jsme nejparnější siestu a ve vesnici nalezli zdroj pitné vody. Po doplnění lahví jsme navštívili albergue donativo, kde posedávala starší paní. Jak nás uviděla, zapískala na píšťalku. Po chvilce z ubytovny vykoukla mladší žena, velmi podobna paní. Nemohl jsem si pomoci, avšak připomínalo mi to scénu z filmu Slunce, seno… Ženám jsme řekli, že tu přespávat nebudeme, chceme popojít ještě kus dnešní etapy cesty. Ale poprosili jsme je, zdali bychom se mohli v rychlosti osprchovat. Mladší z dam se zamyslela a sdělila nám částku. No, takhle tedy ne, na tohle nepřistoupíme. Poutnické přístřešky fungují na principu „daruj a poděl se“, přispěli bychom, jenomže tohle již byl byznys. Alespoň tak to z jejího jednání vyplynulo. Šli jsme dál tedy. Cestou jsem v tiendě jsem nakoupil potraviny na večeři. Komunikace s paní prodavačkou, která hovořila pouze španělsky, byla v mém případě docela úsměvná. Přesto jsem se s ní dohodl. Aneb kombinace španělských slovíček, frází a neverbálního vyjadřování rukama a nohama dokáže hodně. Před námi se otevřel park.

Zeleň se nám stala po několika dnech procházení suchými, vyprahlými a žlutými barvami kralujícími oblastmi pastvou pro oči. V blízké aleji jsme si postavili stan a u poutnického odpočívadla zasedli za stolem, na kterém se nachystala večeře. Právě dorazil i další neznámý poutník. Mušlička na jeho batohu byla vše hovořící. Exotické rysy ukazovaly na kluka ze zemí bývalé Persie, Maroka, Tunisu apod. Pierovy rodiče prý skutečně přišli z daleké země a usadili se v Paříži, kde nyní žije, pracuje jako pojišťovací agent a na pouť vyrazil s hledáním odpovědí na životní otázky. Když kolem sebe tak lidi pozoruji, zjišťuji, že ať jste z Dolní, Horní či kdo ví odkud, všichni jsme si strašně moc podobní. Naše zvyky, tradice, řeč, kultura a i náboženství mohou vykazovat rozdíly. Ale srdce a hlavy máme stejné. A myšlenky tvoří a urovnává vzdělání, stejně tak cesty, jako je ta naše.
Mí kamarádi stále mlčeli a pouze gestikulovali. Takže jsem začal vysvětlovat hru Citadela v angličtině. Poté Jungle Speed. Jakmile se zešeřilo, shrnuli jsme věci ze stolu do stanu a rychle usnuli. Pier se natáhl vedle pod celtu.