Přes hory.
První etapa znamenala překonání Pyrenejí a 27,1 km po cestě D´Arneguy do Roncevaux přes horské hřebeny a vrcholy. Ty dosahovaly slušného procenta převýšení a připravily nás na dlouhé kilometry stoupání. Naštěstí jsme po cestě naráželi na zdroje pitné vody. Hlavně zpočátku. Bylo to obtížnější, než jsem čekal. Největší problém nastal pro mě ve spojení s pocitem nevolnosti žaludku a motáním hlavy. Díky téhle cestě jsem zjistil, že mám větší problémy s tlakem a převýšením. Stal jsem se brzdou, ale Jana s Pavlem mě podrželi a měli trpělivost. Se stoupáním jsme se stávali diváky nádherných výhledů a otevřely se nám scenérie, které člověk běžně nevidí.

Potkávali jsme stáda pasoucích se oveček a koní. V jednu chvíli jsme se dostali do mlžného sevření („mlžné podkovy“ – ze tří stran nás obklopila inverzní mlha). Celou dobu nám pomáhal hroznový cukr, který dodával energii do dalších kilometrů. Byli jsme už zase mnohem výš. Dostali jsme se k sošce panenky Marie, a ikdyž jsme se vyhnuli dešti, nakonec nás přeci jen bílá tma dostihla a obklopila.

Prošli jsme naskrz a začali si říkat, kde přespíme. Potkali jsme chlápka, který bydlel na jednom z vrcholků v maringotce. Poradil nám horskou boudu vzdálenou pár km od nás. Šlo se tedy dál. Kilometr za kilometrem a pořád nic.

Už se i smrákalo a ani jsme se nenadáli a zaskočila nás tma klasická. A to pořádně hustá, že jste neviděli ani na prsty před sebe. Když si takhle štrádujete, nevidíte na krok, čelovka dosvítí sotva na půl metru (a to už byl úspěch), kolem vás se linou různé nové podivné zvuky, to je to pravé dobrodružství. Vedla nás však intuice a semknutost. Jeden za všechny, všichni za jednoho. K boudě jsme přišli někdy kolem jedné hodiny ranní, dali rychlou večeři a spánek na sebe nedal dlouho čekat. Byli jsme tak utahaní, že jsme do pár minut usnuli.

„Béééééé“, „cink“, „cink“, „bééééééééé“, „cink“, „bé“,….
Vzbudily nás zvuky přicházející z venku, odkud se skrze přivřené dveře linulo světlo. Vstali jsme a šli se podívat ven. Naskytla se nám přenádherná podívaná a atmosféra, kterou umocňovalo stádo pasoucích se oveček. Byl to boží pohled. Stáli jsme v oceánu mraků, vrcholky hor vylézaly jak ostrůvky a ovečky se nořily a vystupovaly z mraků jako labutě či delfíni. Posuďte sami.

Kdybych uměl malovat, vzal bych plátno, štětec a barvy a namaloval tu božskou scénu tvořenou světlem, barvami, zvuky ovcí a pocitů, jež přichází jen jednou za čas. A pak bych obraz daroval všem, komu udělá radost a pomůže.
A osobně se přiznávám, jak jsem velkým fandou světa J. R. R. Tolkiena, že celou dobu mi v hlavě hrála melodie Beacons of Gondor.

Tady jsem si uvědomil, že konečně, jsme na cestě! A nejsem sám. Po téhle cestě už jdu tak dlouho, nicméně někdy ji musíme spatřit, vnímat všemi smysly, abychom si to uvědomili zčistajasna. Chvíli nahoru, pak dolů a zase nahoru, abychom potom popošli dolů.
Teď nás čekala další část. Roncesvalles, kraj spojený s rytířskými příběhy.