Irsko, to byl sen mého dětství. Už od malička jsem snil, že zavítám do věčně zelené země, zaposlouchám se do tradičních irských melodií přímo tam, ať už na pobřeží, v hospodě či na ulici, a třeba spatřím i leprauchana. 🙂
Stalo se tak až zhruba tři měsíce před mými 30. narozeninami. Vypravil jsem se letadlem s kamarádkou z Bratislavy, konkrétně do Dublinu, ze kterého jsme dojeli busem do západoirského města Galway (apropo uvažujete-li o cestě do Erinu, doporučuji v rámci některé nízkonákladovky letět do Dublinu, odkud se pak můžete dále přemístit busem Éireann). S krosnou na zádech, pohorami na nohách a pocitem bolesti, který byl způsobený nedávnou ztrátou mně blízkého člověka, jsem vystoupil blízko centra a začal se zorientovávat na neznámém místě. Vkročili jsme do městečka snoubícího kombinaci všech možných architektonických prvků a kde naleznete mezi turistickými zajímavostmi i skládku u pobřeží. Je tam již přes 50 let a radní se nedokázali dohodnout na jejím zrušení. A přes rezivějící kusy železa a pár míst s odpadky u pobřeží, tohle město jsem si zamiloval, protože mi v něčem připomíná České Budějovice, tedy jednak studentským životem. Ostatně, získalo si přízvisko studentské město. Měli jsme štěstí, že jsme si prožili tři různé dny s měnícím se počasím. Barvy, světla a pestrost oblečení lidí vyvolávaly tři odlišné světy. Žilo to tam, ať už jste seděli na nábřeží a pozorovali jeřába a podivný týpek se k vám přimotal, začal do vás bouchat pěstí a vykřikovat něco nesrozumitelného. Nebo jste se procházeli podél pobřeží, kde si děti pouštěli draka a krásné zrzky pořádaly piknik. Anebo jste procházeli uličky a objevovali tajemná zákoutí s pouličními umělci, kostelem, kde se Kryštof Kolumbus radil v předvečer své plavby do Indie a zpívajícími leprauchany.
Další naší zastávkou byly Aranské ostrovy, přesně řečeno ostrov Inishmore, u něhož žije kolonie lachtanů a na jednom z konců se nachází prehistorická lokalita s pevností Dun Aengus. Bodrost lidí je tady úžasná a ani se už nepřekvapujeme, když přijdeme do tradiční irské hospůdky, kterou vedou Češi, Slováci a Ital, ač majiteli jsou původní obyvatelé. Dostali jsme tipy a rady kde co je, která jídla máme ochutnat a na co si dát pozor.
Plavba lodí z ostrova byla tak trochu dobrodružství, protože jsme museli na volném moři 2x přestoupit. Byl to zážitek, když jste vyplouvali rybářskou kocábkou, přestupovali do menší lodě a nakonec do člunu s podmočenou zemí a museli jste dávat bedlivý pozor, aby krosny neskončily ve vodě. A počasí přálo fotkám.
Burren, krasová oblast hrabství Clare, byl krajem, kam jsme zamířili s cílem Doolin. Malá vesnička, v níž je tak vysoká koncentrace hudebních rodin, jak nikde po celém Irsku. Co rodina, to hudebníci a majitelé tamější hospůdky. Neodmyslitelnou součástí je také hudební škola, která se nachází kousek nad vesnicí a byla inspirativní pro focení. Večery v hospůdce nad žejdlíkem Guinesse, teplé polévky a s tou pravou hudební atmosférou byly silné zážitky.
A pokud budete mít cestu západním Irskem, neopomeňte Mohérové útesy táhnoucí se na míle daleko. S tak úchvatnými výhledy se setkáte na málo místech světa.
