Každá cesta má začátek. A nemyslím jednotlivý směr, výpravu, ale bod, kde a kdy to všechno začalo. Věřím, že všichni máme skrytou touhu plnit si sny. A těch můžeme mít mnoho. Malé, na kterých se rodí i ty velké. Občas to vyžaduje čas, než si rozbalíte ten pomyslný balíček a splní se vám něco, co jste si už tak dlouho přáli. Jenomže právě po tu dobu, co čekáte, vaše přání zraje, aby se v pravou chvíli vám stalo ještě silnějším prožitkem.
Od malička jsem toužil spatřit moře, oceán a podívat se mnohem dále, než za devatero řek a devatero kopců. Nešlo to. Prostě, chyběly možnosti. Avšak cítil jsem, že to jednou přijde. Jen si počkat na ten správný čas. Skončil jsem školu, začal pracovat a možnosti se začaly otevírat. Jenže pořád tomu něco chybělo a nejdříve jsem musel přijít na to, co.
Trvalo ještě pár let, než jsem si uvědomil prostou věc. Já bych si tu cestu, první kontakt vůbec neužil. Sám. Mohl jsem vyrazit na vlastní pěst, vše si zařídit podle sebe a naplánovat jen podle svojí chuti. Ovšem pak bych to neprožíval tak, jak vnímám každou cestu nyní. Ve větší intenzitě.
Když prožívám radost, euforii a snažím se jako malý kluk užívat a vnímat každičký detail, dělím se podvědomě s ostatními cestovateli. Je to spontánní, někdy rychlé, jindy zpomalené, energie proudící ani nevím odkud. Ve dvou, třech i více lidech svět vnímáme a prožíváme odlišně. Je to ještě lepší, než po celou dobu o samotě, co jsem si zažil na toulkách Šumavou či výletech v jiných částech ČR.
Teď tu byla příležitost. Brácha vyrazil se švagrovou a nabídl mi připojit se. Cíl: Řím, okolí a Ostia, což by znamenalo, že bych konečně poprvé spatřil moře. Nerozmýšlel jsem se a šel do toho. Přijde mi, že ani na žádné přípravy nedošlo, ale všechno se kolem mě prohnalo tak rychle, že jsem najednou stál na rušné třídě Říma a mířil k našemu hostelu, který se nacházel jen pár bloků od Vatikánu.
První rozkoukávání, večerní procházka městem k obeliskům, prohození pár slov s prodavačem růží, utrhnutí citrusu, průzkum muzea a dech beroucích památek, objevení malých rodinných restaurací, záplavy nových pocitů při kontaktu s kuličkami hroznového vína, které bylo opravdu hroznovým vínem (a ne tím, co koupíte u nás v hypermarketu), či pravé italské zmrzliny a v neposlední řadě uslyšet a ucítit tu jednu z nejkrásnějších melodií a vůní – šum moře a vln plujících k pobřeží.
Tady jsem poznal, že se už otázky nezbavím: Jak to vypadá tam dál? Jací jsou tamější lidé? A jejich zvyky? A vůbec vše, co utváří jejich kulturu?
Vybral jsem první fotky, které jsem pořídil na tehdy mladičký Canon A460 kompakt. Ten se mi stal průvodcem na cestách až do roku 2012.
