Neumím tančit. Nenaučil jsem se. Až s Tebou, ve Tvé náruči. Když mě uchopíš a nechám se nést, pak letím, tančím. Bublinky stoupají a já vidím prosvítat světlo. Ukázala jsi mi krásu krás. Tančící světlo, tanec ve světle, sebe. Nechala jsi mě žít, abych mohl vyprávět, jak blízko sebe mohou být dveře a pocity nakreslené, různými barvami. Nevím, je-li to geny anebo duší, ale vždy jsi mě k sobě přitahovala. Jsi v mých snech i očích.

Tak nějak chci začít. Ono vyprávět o tom, co vše zažijete na plavbě plachetnicí, se kterou se vydáte vstříc dobrodružstvím, to nevystačí na jeden, ba ani na pár večerů. Je toho hodně. A možná ne tolik, jako při pouti do Santiaga, ale tak moc, že vás to nějakým způsobem a v nějaké míře pozmění. A o tom plavba byla.
Jak se taková výprava připravuje? S cca půlročním předstihem si půjčíte plachetnici, kocábku, která se stane vaší parťačkou a domovem. Právě ten předstih vám ušetří peníze a dá jistotu, že vyplujete. Nezáleží, jestli umíte plavat, byli jste někdy na vodě či máte dobrodružnou povahu. Jdete do toho celým svým srdcem. Ovšem vrátím se k přípravám. V téhle věci je třeba rozhodnout, z jakého přístavu vyplujete, kam následně zamíříte, jakou trasu zvolíte a kde nakonec loď zakotvíte. Je dobré mít dobrého kapitána (v tomto případě použití slova „dobré“ v jedné větě dvakrát je k nezaplacení). My měli štěstí, na jednoho takového jsme narazili a během krátké doby se z nás stali přátelé.

Rozhodlo se. Vyrazíme spolu. Přibrat zbytek posádky nebylo úplně jednoduché, vezmeme-li v úvahu, že se dala dohromady až na třetí pokus. Do třetice všeho dobrého a tým složený ze 7 lidí byl kompletní. Stejně tak zarezervovaná plachetnice s názvem Galeb, v překladu Racek. Pak už zbývaly jen organizační věci. Ono napsat „jen“ je asi trošku podceněné, protože u plavby na moři, na vlastní pěst (seč s kapitánem), se berou různé okolnosti obzvlášť v úvahu. Tak třeba oznamování domovskému přístavu kdo všechno popluje a nahlašování údajů z pasu na poslední chvíli, protože prostě nemáte všechny potřebné údaje. Nástin plánované plavby z pohledu trasy, která je proměnlivá a bude se měnit až během plavby. A nakonec zbývalo už jen samotné obstarání seznamu, co vzít sebou, čím pojedeme do Chorvatska, jak se v rámci cesty rozdělíme, kde vezmeme auto na převoz věcí, kdo bude řídit atd. Byla to plánovačka, kterou jsme zvládli vyřešit celkem rychle.

Nastal den D a po několikahodinovém přesunu do Splitu, kdy 4 členové posádky měli z cesty busem pořádně namoženou krční páteř, jsme stanuli v přístavu. Zbytek posádky přijel autem po pár hodinách, a tak jsme si mezitím prošli splitský přístav. Zkontrolování lodi, dokoupení pár položek u proviantu, naložení věcí, krosen a jídla s vodou a nakonec posádky. Vypluli jsme. Začátek plavby vlastně proběhl docela rychle. Ke splitským vratům jsme dorazili za chvíli a užívali si prvotní euforii prosycenou mořským vzduchem a klidnou jízdou Racka. Slova nedovedou vystihnout, a to už budu psát zřejmě pokaždé výpravě, všechny ty pocity, zážitky, vjemy a setkání s lidmi či nejrůznějšími tvory.

Ale prozradím některé zážitky, jež ve mně zůstanou na celý život: v noci na hladině prosvítající zářící řasy; hvězdy odrážející se na hladině tak jasně, že jste se jich mohli dotknout; západ dvojslunce jak ve filmové scéně Star Wars Episode IV; setkání s delfíny, kteří milují rock z 80. let; mé halucinace během noční plavby; kotvení na kořením a bylinami provoněných ostrůvcích; průzkum modré jeskyně; procházky orientálními městečky; nebo při náklonu cca 70° se dotýkáte mořské sprchy a kolem vás se rozprostírá vodní duha, při které křičíte radostí… to je ta pravá atmosféra, která mi dává odpověď na otázku. Tu, kterou si možná mnozí lidé pokládají, než někam vyrazí, vycestují. Proč a má to cenu? Za sebe mohu říci, ikdyby to bylo mé poslední rozhodnutí, pak jednoznačně ano.