Vítr vám rozcuchává vlasy a vy jdete přes Nikkaluoktu panoramatickou krajinou tvořenou pestrobarevnými horami, údolími, vřesovišti a nízkými porosty. Jste na severu, za polárním kruhem. A v hlavě si vybavíte otázku jednoho známého:
„A co vlastně ty a rodina? Už jsi uvažoval? Máš na to věk.“
Tehdy jsem to přešel a až tady mi v hlavě vyplynula odpověď. Až naleznu tu pravou. Jestli někde existuje. Třeba ji jednou potkám na cestách. Anebo zůstanu sám. Nevím, v životě se děje tolik věcí a některé doposavad prožité byly hodně zvláštní. Nedokáži žít podle scénáře, který mi napíše někdo cizí. A jak je vidno, ani sám si jej nedovedu dobře napsat. Resp. zatím je plný zvratů a překvapení. A tak se dál toulám tou krásnou přírodou, kde potkávám soby, za rozbřesku se kolem stanu potuluje los, někde v krajině se toulají medvědi, vlci, rosomáci, lumíci a spousta dalších tuhle tajemnou zem obývajících duší. Jdu.
A ne sám. Vypravil jsem se s dalšíma dvěma lidma. Byla to vlastně taková rodinná výprava Kučeravých Holubů za polární září. Začínali jsme ji a opět završili těžařským městem Kiruna, ze kterého se lze dobře dostat do Stockholmu.
Hned jeden z našich cílů je plný euforie. Tolik si přejeme v divočině na vlastní oči spatřit polární záři v divočině. Vyjde nám to hned na poprvé? A kterou noc?
Máme štěstí už druhou noc. Díky bratrovi, který se probral uprostřed noci. Noční show rozprostírající se po celém severním horizontu mohla začít. Nocovali jsme zrovna v údolí za Kebnekaise, a po nebi létaly jiskry od kopyt koní, na kterých se proháněly Valkýry.
Vyfotit něco tak krásného je umění, ale jsou momenty a scény, které na sebelépe nadupaný fotoaparát nezachytíte. Můžete být kouzelníci. Můžete snít noc co noc, i za bílého dne. Můžete se také pokoušet zaříkávat všechna možná božstva. Avšak ono to přijde samo, nečekaně. Ty obrazy se vám vryjí do duše. Polární záře.
Vzpomínám si na film Contact, kde Ellie při pohledu na otevřenou mlhovinu prohlásí, že se to nedá slovy popsat a raději měli červí dírou poslat básníka. Takhle přesně jsem to cítil. Dalo by se napsat mnohé, přemnohé verše, složit tolik písní a vykreslit kresbami přelévajícími kontrasty barev. Pořád by to však byla ona. Když spatříte polární záři, uvidíte něco, co nikdo jiný. Můžete se přiblížit svými výpověďmi, můžete se shodnout v detailech či veličkostech, ovšem vždycky to bude něco jiného. Úžasného. Když brácha mimo náš stan řekl, že něco vidí, bojoval jsem s myšlenkou, jestli vůbec do toho mrazu vylézt ze spacáku. Ale jsem od přírody zvědavý tvor. „No co, pro vědu a umění je třeba velkých kroků.“ Po prvním rozklepání se zimou jsem uviděl po nebi plout orla. Měl obrovská roztažená křídla, hlavu, zobák, viděl jsem ho tam celého. Mléčný až bělící se oblak (na fotografii se zbarví do zelena), jenž se pohyboval, mísil se s mrazivým vzduchem, proplétal mezi zářícími hvězdami a zase objevoval tak rychle, že jsem ještě nic podobného neviděl. Tohle si musí člověk zažít, aby pochopil. V mých očích se odrážel mocný dravec, který přelétal za horizont. A najednou se objevil medvěd hrající si s míčem (nebo to vypadalo jako míč). Kutálel jej před sebou. Neuplynula ani chvilka a užuž po něm slétl malý Fénix, který se zmizel – shořel a z jeho třepotajících se kousíčků popela vyplul koráb. Tak prošité a napnuté plachty jsem jakživ neviděl. Jsou věci různě podivné. Nepochopitelné. Ale stejně vědecky snadno vysvětlitelné. A pak jsou tu ty, mezi které patří polární záře. Tuhle vzpomínku si budu uchovávat po celý život. Jednou záři uvidíte a už to ve vás něco změní. Musíte ji vidět ještě jednou. Příště opět. A pak zase. Je to něco jako vazba. Třeba, jako když jsem od dětství snil o moři a oceánu. Intuice srdce. Musíte to cítit. Nechat se třeba smést vlnou u pobřeží Bayone. Dívat se na horizont za Dún Aonghasa. A když pak v dalších dnech pokračujete v cestě, až ke královské trase směřující na sever, zdoláváte horské hřebeny, pijete z potůčků, obdivujete pestou květenu a impresionistické západy slunce, právě tehdy si uvědomíte: V drsné kráse je největší něha. Existuje více barev, než jich bylo sebevnímavějším umělcem zachyceno. A žijete dnes osamoceni, nicméně dýcháte nejen za sebe. Jednou si sednete s hrnkem horkého čaje, abyste odvyprávěli tenhle příběh dalším lidem. O cestě, jež podaruje druhé.
Třeba i vás.
