Únik z ostrova snů

„Vzbudila mě vůně barev
modrá, zelená, pestrý nálev.
Vzbudila mě ze snu jemná
melodie, z příze tkaná.
Probudil mě zvláštní hlas
tichý a smutný, však silný,
jak vzrostlý žitný klas.

Vyhnal z hlavy vjem mylný,
že je konec, tady ve tmě.
Ano! Vzbudilo mě teplé jaro,
paprsků dotyky letmé,
až mé srdce zaplesalo.

Já, Jitřní poutník, plavil jsem se tunelem tmy,
žádná světla, žádné zvuky, jen samota tichá,
jež ryčela jak rozdivočelý býk mezi trámy
a v tichu samotném, kde duše steskem vzdychá,
scvrkává se, mizí a zmírá ve věčnosti trápení.
Jenže ty, albatrosi, vyvedl jsi mě i posádku domů!
Svítil jsi na cestu, ukazoval směr a zbavil mámení,
klamání noci, odehnal ho, nerozumím tomu.

Odehnal jsi temné sny a noční můry,
rozžehnul ducha lodi a tím ji vysvobodil.
Z posádky i poutníka rozpustil chmury…“