Pasování nebo pucování (21. srpna 2012)

Snídaně – To je takhle po ránu hodně opěvovaná modla. A s vidinou dalších kilometrů před vámi hodně vážená. V podstatě jen tahle holka rozhodne, jak dlouho budete přes den schopni chodit, kam až dojdete a v jakém stavu budete na konci dne. Když jsem se ráno probudil, uvědomil jsem si, že oč nesnáším ovesné vločky a nejsem zvyklý stravovat se „zdravě“, snídaně naší smečky má veliký význam. A dovedli jsme ji k dobrým výsledkům. Jakmile jsme opouštěli Santo Domingo, síla se nám systematicky rozlévala do celého těla, zvláště do svalů a nohou. A den nám začal hned z kraje zajímavým setkáním s ovečkami. Vlastně doslova nám zastoupili cestu s dotazem: „Bééééééééé?“
Ono odpovědět bečením není jentak. Takové „bééé“ vyžaduje tu správnou volbu přízvuku, tónu a o délce a obsahu sdělení nemluvě.

Tak či tak, bylo to jasné. Ano, našla si nás ovečka Shaun s celým stádem.

V následující vesničce jsme narazili na tohoto chlupáče. Jedná se o španělského ovčáka a takhle nám hezky zapózoval i se svou paničkou.

A nebyla by to výprava se vším všudy – i s houpáním. Jedním z rysů naší smečky byl fakt, že milujeme houpačky všeho typu. Skoro si říkám, že nás postihla závislost na houpání.

Dnes jsme měli zamířeno do Belorada, ale předtím jsme se zastavili do stínu (o který se s námi podělil ospalý chlupáč) vesničky s názvem Grañón. My jí však neřekli jinak, než Grand Canyon. Okolní krajina byla tak trochu vyprahlá a hornatá, takže jsme vlastně nebyli daleko od pravdy.

Belorado, se kterým jsme vstoupili do provincie Burgos, nás uvítalo od začátku multikulturně. Když jsme stoupali do kopce, do očí nám padly vlajky, mezi kterými nechyběla ani Česká. Vesnice tvořená dlouhou ulicí nás dovedla ke kostelu Santa María a kapli Nuestra Señora de Belén. Ovšem předtím jsme si zašli na faru, do ubytovny pro poutníky. Měli jsme v plánu ještě ten den ujít nějaký kus cesty. Chtěli jsme se posilnit a trochu se po Beloradu porozhlédnout.

Udělali jsme okružní cestu po okolí. Zastavili jsme se v kostele, kam také zavítal Andrzej. Zatímco se tamější lidé modlili, on začal hrát na harmoniku. Jana se dala do řeči s jiným poutníkem, který jí vyprávěl o historii tohoto místa. Já pln bázně jsem se procházel a obdivoval vnitřek hlavní lodě a zakoutí.

Když jsme pokračovali širokou ulicí, všimli jsme si nápisů či symbolů na zdech. Symbolizovali narážky na bolestivou vzpomínku za ty, kteří museli trpět. Někdo může namítnout, že jsou to jen grafiti, poškozování budov (a v jiné situaci bych souhlasil). Ale vnímal jsem je v kontrastu s lidma jako touhu po lepší budoucnosti. Ostatně, názor lze vyjádřit různě a některé jizvy naší historie by měly zůstat na očích i našim potomkům, aby se nedopustili opakování krutosti.

V jedné uličce jsme natrefili na tenhle obraz. No a Tom dostal nápad, Janina se chopila foťáku a zde je výsledek. Jestli se mělo jednat o pasování samotným králem nebo jsem „jen“ pucoval jeho královské haksny, to už nechám na vás.

Prošli jsme kolem otisku historie, doslova stopy jakéhosi významného španělského atleta a zastavili se u supermercada (obchodu). Bylo zavřené, avšak za výlohou jsme uviděli prodavače. Otočil se naším směrem a poté rychle zmizel. Tak si tam stojíme a říkáme: „Hele, viděl nás, tedy třeba nám otevře a nakoupíme si nějaké ovoce.“ A ani jsme tuto úvahu nerozvedli dál a už k nám pan prodavač přispěchal z opačné strany budovy. No jo, jenže… Člověk by čekal, že vám otevře dveře do obchodu a vpustí vás. Ne, chyba lávky. Přišel a zavolal několik dalších obyvatel, aby se zblízka podívali na Janu. Ano. Modrooká blondýnka a tady? To není samo sebou. Na to se musíme podívat zblízka všichni, co tu žijeme. No a náš klučičí nápad, že začneme vybírat 5 eur (já zvyšoval na 10) za „dívám se na přírodní úkaz“ (žádné sahání a flirtování a mluvení je omezeno jen na úžaslé „oooooooo“, „maňána“, „bueno“) sama Jana ihned zamítla. A tak jsme odcházeli s nepořízenou…myšleno bez ovoce. Španělé si nadšené povídali a stálé nevěřícně pozorovali Janču, my zatím zamířili uličkami na faru. Než jsme tak však dorazili, došlo na jedno velké objetí a další myšlenka byla na světě. „Obejmi a řekni.“

Tahle fara se mi hned zalíbila. Malá, útulná a hlavně dobře vyzdobená. Origami! Kolem stěn byly položeny různé skládanky z papíru. Inu, pro bláznivého Origamistu to byly lahůdky. No a za chviličku se ode mě k nim připojila i žába. Navíc měla malou knihovnu, ve které bylo místo přesně na jednu ze dvou knih, které jsem si vzal sebou na výpravu. Byly to pohádky a třeba si najdou čtenáře.

Natažené nohy si spokojeně hověly na lavici a na stole se už otevírala krabička Citadely. Rozehráli jsme partičku, během které jsme se bavili o všem možném i nemožném a třídili si pocity a myšlenky z dneška.

Zbývalo pár hodin do setmění a my míjeli poslední dům této skalisté vesničky. Došli jsme k silnici a pokračovali chvíli podel ni.

V podstatě už jsme jen hledali nejvhodnější místo na přenocování. Počítali jsme se závětrnou stranou některého kopce či malým lesem, strouhou nebo jiným příhodnějším umístěním pro náš stan. Ale síly nás neopouštěli a večer jsme došli až do Villafranca Montes de Oca. A přímo nás to vtáhlo do malé přírodní fary. Byla neskutečná, ani fotit jsem nestačil, jak nás vtáhla dovnitř. Vedl to tu usměvavý páter, nabídl nám nocleh na půdě v útulném prostředí a fara byla dokonce vybavena oltářem tvořeným stromem a zelení porostlými zdmi. Během večeře jsme zjistili, že tu s námi nocují samé známé tváře, které jsme během cesty potkávali. Takže kromě Andrzeje a Leonara i třeba přátelský Ital Steffanio, holčiny z Francie, německý studentský pár a další. Páter nabízel k večeři polévku a po ni něco jako masový guláš s hustou kořeněnou omáčkou. Jana s Pavlem uctivě odmítli, jsou vegetariáni, takže dostali zeleninový salát. Kněz se pak podíval na mě a povídal něco ve smyslu: „Ty jsi také vegetarián?“ Já: „Ne ne ne.“ On: „Díky Bože!“ A dostal jsem dvojitou porci, abych prý nabral síly na zítřejší cestu. Po večeři si kněz a další farníci předávali džbán s mešním vínem. Dovolil jsem se zeptat, jestli bych směl trošku ochutnat. Nikdy jsem mešní víno neokusil. Normálně bych se nezeptal, přišlo by mi to troufalé. Ale něco mě uvnitř přimělo. Farníci, kteří rozpoznali na mé tváři následnou nejistotu, se jen usmáli a naznačili, že v pohodě. Nalili mi číši, stejně tak pár poutníkům, kteří se přidali. Připili jsme si na cestu každého z nás. A tak nezůstalo u jedné číše, ale kněz doléval… Ve veselejší náladě jsem potom následoval Janu s Pavlem na půdu. Rozbalili jsme si spacáky, ale než jsme se nachystali ke spánku, Jana nám nabídla jedno meditační cvičení. Já a meditace, to byl vždy takový boj. Většinou se nedokáži plně uvolnit a bývám napjatý. Je to spjaté s mojí podvědomou nedůvěrou v lidi a okolí. Jenomže tady se stalo něco zvláštního. Slovy to asi plně nepopíši, ovšem v jednu chvíli jsem v šeru ležel na spacáku, v další jsem se procházel osvětleným lesem, všude se to zbarvovalo listím. Na zemi u nohou, v korunách, skrze které svítilo slunko. Vzpomněl jsem si na některé emotivní momenty z posledního roka. Probral jsem se a něco málo řekl Janě. Ani už nevím, jak jsem usnul. Možná jsem ještě něco říkal, ale mé vědomí už vyplouvalo do snové říše.