Spirála přání (22. srpna 2012)

Tuhle faru si člověk oblíbí natolik, že při odchodu tu nechá více, než jen několik eur. Kus sebe, vzpomínky na skvělé lidi a předchozí večer, během něhož Andrzej zahrál národní a lidové písničky za jednotlivé země poutníků, kteří zde nocovali. Hlasy a smích se trousí k poutníkům a ukládá do báglů a krosen. Odcházeli jsme hned po snídani tvořené bagetami, sušenkami namazanými marmeládou, pro nás v těch chvílích hostinou, a ve skvělé náladě. A hned za obcí na nás volali lány slunečnic.

Přišlo stoupání a s ním můj tradiční problém s nadmořskou výškou. Začalo mi být opět zle a hlava se roztočila jako na kolotoči. Nebylo to však už tak hrozné, jako v předchozích dnech.

Při jedné zastávce na odpočinek se to zlepšilo, navíc se k nám přidal broučí Glum a hned si to zamířil za miláššškem.

Po poledni jsme dorazili do historicky významné vísky San Juan de Ortega pojmenované po mnichovi, který se zasadil o vybudování Svatojakubské cesty, poutnických albergues a ve své době moderní nemocnice. Kostel překypoval energií a nakonec jsme se tu zdrželi na více jak dvě hodiny. Člověk procházel historií a nasával tu příjemnou energii, jež se tu linula na všechny strany. Navíc zde umožnili zapálit svíčku, a tak jsem se rozhodl hned pro tři. Nepovím vám proč, ale prostě jsem věděl, že bych to měl udělat. Chodil jsem, hlavou otáčel na všechny strany a fotil.

Ale měli bychom pokračovat a prozkoumat další místa. Nalézt v tomto kraji shluk více stromů bylo vzácné. Ovšem tyhle, kolem kterých jsme procházeli, byli působivé. A kousek za nima jsme nalezli spirálu přání.

Co je vlastně ta spirála přání? Tvoří ji kameny položené jednotlivými poutníky a s každým se pojí nějaký příběh a přání. Spirála se stala i určitým symbolem Mléčné dráhy, uskupení tolika hvězdných systému, na kterých se může nacházet život. Cesta vedoucí ke středu a stále se rozšiřující. Kromě toho někteří poutníci zanechávají na kamenech různé vzkazy a myšlenky.

Odpoledne jsme vstoupili do vesnice Altapuerca, schovali se do stínu poblíž rozcestníku a mé srdce zaplesalo nad domkem Alchymisty (kdoví, jestli ještě používanému – spíše se jednalo o místní koloritu). Jako kluk jsem hltal zmínky a kdejaké informace týkající se alchymie. Nehledal jsem smysl života, kámen mudrců či věčný život. Fascinovala mě spíše ta paralela spojení přírodních oborů a netradičních cest a způsobů využití některých surovin, procesů a naší mysli. Prostě, nádech tajemna. Avšak Altapuerca je spojena s mnohem významnějším bodem. Pro celý svět. Zde byly nalezeny kosterní pozůstatky a zbytky osídlení našimi předky až skoro před milionem let. Nachází se tu důležité archeologické naleziště, včetně obrovských dolmenů.

O kousek dál jsme našli malou samoobsluhu spravovanou paní z Ruska. Koupili jsme si od ni zavařenou zeleninu a suroviny na kaši a paní nám ještě k tomu poradila tipy na další úsek cesty. Kam se podívat, na co si dát ve které následující vesnici pozor a jaké počasí nás čeká (víceméně beze změny, až za pár dní se mělo dost ochladit).
U lesa, který se nacházel hned na jednom okraji vesnice, jsme si mezi keři postavili stan (místo bylo skvěle maskované), uvařili na bombě večeři a než jsme se uložili, neodpustili jsme si dvě partie Citadely. Nedaleko zurčící potůček nám zpíval ukolébavku a se zapadajícím sluncem jsme již klidně snili.