Poslední večeře (30. srpna 2012)

Poprvé od přechodu přes Pyrneje jsme zažili chladnou noc. Teplota se pohybovala kolem 5 °C, což bylo na zdejší poměry označováno za zimu. Když jsme se probudili, sešli jsme se u piknikového stolu a Pier se k nám připojil až poté, co se pořádně osvěžil (a vzhledem k chladu vzduchu) otužil z nádržky s pitnou vodou. Tu jsme objevili nedaleko od aleje. S chlapíkem z Paříže jsem si vyměnil kontaktní e-mail, kdybych se někdy stavil v jeho městě. Za chvíli jsme se sbalení loučili, protože tu chtěl ještě chvíli pobýt. Jak říkal, než se rozhoupe.
No a mí parťáci už bobříka mlčení nadále nedrželi. Vyměňovali si pocity a vjemy z předchozího dne, čili pusy se jim rozběhly s takovým kvaltem, že jsem byl pro dnešek nemluvkou já.
Asi 13 km cesty do Leónu uteklo velice rychle. Cestou přes první uličku jsme si nemohli všimnout kreseb na zdech domů. Všímal jsem si jich už dříve, v Estele, Pomplon a dalších. Ale nepřikládal jsem jim větší smysl. Grafity s antinacistickou, přeškrtnuté symboly komunismu, srp a kladivo, či protivládní pektogryfy.

Přicházeli jsme k předměstí města a zastavila nás policejní hlídka. Začali nám vysvětlovat, kde najdeme albergue, zdroj s vodou, zajímavosti a vůbec další tipy k tomuto historickému městu. Samozřejmě ve španělštině. Předali nám mapy. Ušetřili nám čas a nasměrovali. Patří jim naše veliké poděkování a poklona.

Ubytování ve zdejším albergue proběhlo svižně, abychom mohli co nejvíce času věnovat průzkumu města. První zastávka, gotická katedrála s románskou bazilikou sv. Isidora. Člověk je unešený detaily a všemi zákoutími tvořícími pilíře, fiály a nosnou konstrukcí celé lodě.
Léon je městem lvím a krále zvířat má také ve znaku, nicméně název vznikl ještě dříve. Z latinského slova legio znamenajícího v překladu legie.
Duše chrámu nás zasáhla.

Měli jsme však už veliký hlad. Žaludky začaly o sobě dávat znát. Zašli jsme si do supermercada, nakoupili nějaké pečivo, ovoce a sýry a v klidu jedli ve stínu jehličnanů v jednom malém parku. Poblíž se nacházely domovy pro seniory a v malých výbězích chovali ochočené husy, kachny a další domácí zvířátka. Tohle byl skvělý nápad.
Jak pokročil den, procházkovým tempem jsme prozkoumávali nábřeží u řeky Torio.
V jednu chvíli nás zastavil polonahý pan Zlobr. Těžko říci, koho socha skutečně znázorňovala.

Centrum města zaplňuje veliké množství finančních institutů. Tolik bank, pojišťoven a dalších peněžních firem na jednom místě, tolik jich pohromadě jsem dlouho nespatřil.

Cestou zpátky na ubytovnu nás pozdravila zvědavá číča a byli jsme svědky cyklistického závodu.

Jana si na chvíli zdřímla a já si mezitím skočil na internet. Bylo rozhodnuto. Za pár dní musím odletět zpět do ČR. Vytiskl jsem si letenku a vyhledal spojení z Leónu do Santiaga de Compostela.
Čeká nás poslední společná večeře. A my se rozhodli ji náležitě oslavit. Vybavení víny a skvělým jídlem jsme se k večeru přemístili znovu ke břehu řeky. Rozpovídali jsme se o pocitech a vzpomínkách z celé naší poutě, popíjeli víno s ovocným tónem, zahráli poslední partii Citadely a mě na chvíli zaplavil smutek. Zítra v tuto dobu budu sám. Bez přátel. I když jen fyzicky.

Prošli jsme si ještě jednou město, stavili se v McDonaldovi, kde si Pavel chtěl objednat Shaker. Jenomže zjistil, že tento nápoj tu není dostupný. Nemají ho v nabídce. Vrátili jsme se tedy k ubytovně a venku si sedli na židličky, abychom mohli pozorovat západ slunce. Sedačky však patřili k blízkému hotelu, čili za chvíli na nás vyběhla zaměstnankyně a odebrala nám je. Co naplat, lidé jsou různí. Chvíli jsme ještě stáli a vnímali okamžiky, jež nám napovídaly blížící se loučení. A protože jsme ctili svátost pravidel ubytovny, my kluci spali zvlášť, Jana mezi ženami.