Jaký je Lyon?
Inu, ono moc času na prohlídku nebylo. Když jsme vyskočili z auta a přerovnali si krosny ke krajnici, postavili jsme se na špatné místo pro stop. Nikdo nám více jak půlhodiny nezastavil. Pavel se poradil s rusky hovořícím chlápkem opodál a ten nám doporučil nalézt vlakové nádraží, kde bude podrobná mapa města a pravděpodobně městská hromadná doprava, která by nás dovezla za město k některému klíčovému uzlu. Čili, prolétli jsme z okraje města k jakémusi parku a z něj do centra k nádraží. Zabloudili jsme. Byli jsme ve městě, které jsme neznali. Lyon je veliké multikulturní město s pěknou architekturou a ještě více se v něm nachází lidí. Nešlo fotit, bolel mě celý člověk a soustředil jsem se na hledání. Ovšem pokukoval jsem kolem a vím, že si ho chci jednou v klidu dosyta prohlédnout. Až přijde pravý čas.
To jsme však ještě nevěděli, že největší zážitek proběhne večer. Bloudění pokračovalo na předměstí, kam jsme se dostali. Mapa nám radila, abychom se přemístili na opačný konec města, k jedné severovýchodní výpadovce nesoucí název Caltere (nebo tak nějak psáno). Už bylo něco po 23:00, vystoupili jsme z metra, Arab na Arabovi, támhle prostitutka, pár pohledů upřených na Janu. Jasné, modrooká blondýnka se nevidí každý den, zvláště ne zde. A my byli pořád na stejném místě. Náš anděl opět zasáhl. Ujala se nás skupinka řeckých, rakouských a švýcarských turistů, kteří se s námi dali do řeči a byli unešení z toho, že se najdou mladí lidé, kteří se rozhodnou jít pěšky do Santiaga. Doporučili nám, abychom přespali v campu, do něhož mířili dalším busem a navíc nás přiblíží místu, ze kterého jsme chtěli dál stopovat. To zní rozumně a sice je už pravděpodobně pozdě na ubytování v areálu campu, ale v jeho blízkosti se najde útočiště pro malý stan se 3 lidmi. Dojeli jsme busem, vystoupili a pomalu se šourali ke campu. Turisté před námi. V té polotmě jsme si po chvíli uvědomili, že někteří zastavili u ohrady. Přišli jsme k nim, usmívali se a šeptem nám sdělili, že se domluvili s ostatními turisty z campu, že tam přespíme. Prý jim vyprávěli o naší cestě a myšlence dojít ze Saint Jean Pied de Port až do Santiaga de Compostela. Chtěli, abychom byli v bezpečí a nenocovali jsme někde venku mimo areál. Nechali nás postavit si stan blízko jejich. Ať jste kde jste, narazíte na dobré lidi. Tu bezesnou noc jsme spali vydatně. Ráno kopírovalo předešlé, rychle nasnídat, složit stan, zabalit, rozloučili jsme se se sousedy a šli do infocentra nacházejícího se poblíž. Vešli jsme a zrovna si něco povídali v češtině, když nás u přepážky oslovila usměvavá slečna trhanou, však srozumitelnou češtinou: „Chce-te-li, mo-hu mlu-vit čes-ky. Trošku.“ Zasmála se.
Dali jsme se s ní do řeči. Pocházela z Paříže a před rokem se dala dohromady s klukem z Opavy. Učil ji česky a je skvělé vidět, že láska kvete i na velké vzdálenosti. Opět jsem se utvrdil, že vše má nějaký smysl. Poradila nám s cestou na výpadovku a ukázala ještě lepší místo pro stop na blízkém odpočívadle. Měli jsme totiž sebou podrobnou automapu, a jak se ukázalo, i aktualizace stará necelý půlrok nemusí být správná. Původní zamýšlené místo stopu neexistovalo, resp. silnice, jež přes ně procházela. Byly tam louky a lesy. Šli jsme tedy pěšky k jinému stanovišti a trochu to komplikovalo situaci. Ten den jsme se potřebovali dostat směrem na Bordeaux, jenže obavy byly zbytečné. Štěstí se usmálo i teď. Napotřetí jsme stopli kluka jedoucího až za Bordeaux, na jihozápad, do rekreačního letoviska Bayone nacházejícího se u pobřeží s Atlantským oceánem. To rozhodně bylo k Saint Jean Pied de Port mnohem blíže, než z Bordeaux. Jeli jsme dlouhé hodiny a večer v ten samý den zastavili u malé bytovky, přímo v Bayone, tedy 40 km od začátku naší plánované pěší poutě.

Procházkovým tempem jsme prošli Bayonem do malé restaurace na pizzu se 4 druhy sýra a po výborné večeři k pobřeží. Krosny dopadly na pláži do písku, po nich oblečení a rozeběhli jsme se k nočnímu koupání v Atlantiku s kulisou tvořenou vzdáleným ohňostrojem a koncertem zvuků vln. Úchvatný pohled s různobarevnými světly odrážejícími se na hladině. Čelovkou jsme nasvítili na krosny a všimli si dvou individuí pohybujících se kolem. Přiběhli jsme zpátky a odháněli dva narkomany, kteří doufali, že v útrobách naší bagáže naleznou nějakou návykovou látku. Měli smůlu. Nic z toho nevedeme. Maximálně čokoládu, ale za tu bych se popral.
Po takové osvěžující noční koupeli jsme začali pomýšlet na spánek. Vylezli jsme, sbalili se a sešli z cesty, ovšem přes trnité keře nebyla nejlepší. Tak jsme útočiště našli v blízkém lese. Začali jsme hledat vhodné stanoviště. Pozdržel nás kontakt se svítícími pavouky a zelenookým zvířátkem v blízkém mlází, ale nakonec jsme plácek vybrali. Kolem stanu se rozhodilo suché klestí pro případ alarmu a za zvuku cikád, nedaleké melodie oceánu, vůně jehličí a milostného aktu vážek jsme usínali s pocitem příjemně zakončeného večera. Romantika pro srdce dobrodruha.

Budík se probudil k životu a nás vytrhl ze spánku. Vylezli jsme ze stanu a zarazilo nás, že ačkoli je už něco kolem 7 hodiny ranní, byla ještě tma. Rozednívání přišlo až cca o 30 minut později. Přesunuli jsme se k pobřeží a začali chystat snídani tvořenou kaší s vločkami uvařenou v ešusu, řezem a čajem. Vrátil jsem se do dětství, když jsem začal pobíhat po pobřeží, hledat kamínky, mušličky a fotil jsem si každé místečko v okolí. Trvalo 25 let, než jsem si splnil sen a poprvé spatřil moře. A další půlrok, než i oceán. Ale klukem jsem se cítil stejně, jako když jsem si jako malý hrával ve Frymburku u jezera na kamenech. Po snídani jsme se vyčvachtali jak to šlo (a já osobně si prožil zážitek s jeden a půl metrovou vlnou, pod kterou jsem se dostal, chvíli polykal andělíčky a následně mě odnesla zpátky na břeh) a prošli se po pobřeží.

Ještě od mořské soli jsme zamířili z Bayone k silnici vedoucí k Saint Jean Pied de Port. Zastavil nám italský řidič, kterého prý jeho děti přirovnávají pro jeho podobu k Homerovi Simpsonovi. I nad palubní deskou mi visela postavička s hlavním protagonistou tohoto po celém světě oblíbeného seriálu. Byl hrozně sympatický. A ikdyž jsme si moc nepopovídali, kvůli jazykové bariéře, porozuměl naší výpravě. Původně nás chtěl vyhodit před vesnicí, jelikož mířil dále. Ale rozhodl se, že nás vezme až do centra. Cítil jsem obrovský vděk a daroval mu památný medailón ze Zoo ve Dvoře Králové, který jsem dostal kdysi od bráchy. Očividně byl šťastný. Stanuli jsme ve středu Saint Jean Pied de Port a měli další štěstí (za poslední dny tak koncentrované, že by se dalo krájet na plátky).

Právě probíhaly tradiční slavnosti konající se jednou do roka. Oslavy připomínající hodokvas a úrodu. Po otestování místního bylinného piva (jsem sváteční pivař, ale tohle mi hodně zachutnalo) a průzkumu městečka jsme se procházeli kolem hradeb.

Našli jsme infocentrum určené přímo pro poutníky. Zaregistrovali jsme se, získali potřebné prospekty informující etapy cesty, nadmořské výšky, přehled ubytoven pro první část cesty a tzv. poutnické pasy, do kterých lze získávat na jednotlivých etapách v kostelech, farách a poutnických ubytovnách razítka. Ty slouží pro evidování cesty a jako možnost k získání na jejím konci certifikátu (ve své podstatě, obdobně jako titul Ing. získáte přízvisko Peregrino). Ještě si koupit pečivo k snědku a můžeme vyrazit. Naše pouť právě začíná!