Santiago de Compostela (1. září 2012)

Únava už dávala o sobě znát a ač jsem se vzbudil před sedmou, chvíli jsem ještě polehával. Mozek nakonec zvítězil nad tělem, sbalil jsem si jen několik nezbytných věcí, jako doklady, foťák a lékárničku a vypravil se do města. Snídaně byla na programu, jak naleznu nějakou samoobsluhu. Vyšel jsem ven z budovy lemující palmy a spatřil Santiago v ranním slunečním oparu. Byla to krása. Z kapsy jsem vylovil složenou mapu a šel jsem chvíli do kopce. Do města se napojovala cesta ve tvaru písmena V. Chvíli jste klesali, poté prudce stoupali.

Díky vám za mapu, pánové. Hodně mi pomáhala už pro označená místa. Jedním z nich byla i autobusová zastávka, ze které jsem potřeboval následující den odjet na letiště. Na tabuli jsem vyčetl nejbližší ranní čas odjezdu.
Potom jsem se vydal uličkami a zamířil do informačního centra pro poutníky. Do poutnického pasu mi přidali razítko města a prý se ze mě oficiálně stal peregrino. Nezáleží na nějakém razítku, ale je to pěkný suvenýr a vůbec vzpomínka.

Když jsem procházel uličkou (ve španělštině rua), zaujaly mě vystavené pohledy. Koupil jsem si tři, a jelikož hned za rohem stála pošta, zašel jsem dovnitř. Sedl jsem si k prázdnému stolku a v klidu vypsal jednotlivé čumkarty. Na jednom z pohledů byla znázorněná zdejší katedrála, ve které probíhají mše za poutníky. Najednou mě anglicky oslovila nějaká slečna. Původně stála u jedné z přepážek a něco řešila. Musela si všimnout konkrétního motivu na pohledu a porozuměl jsem, že se mě ptá, zda-li nevím od kolika dnes bude mše. Jak jsem přemýšlel, vypadlo mi slůvko „safra“ a holčina přešla plynule do češtiny. Chvíli jsme si povídali. Pocházela z Prahy a právě přicestovala do Santiaga. Měla v plánu jít pěšky opačným směrem, na jih Španělska. Přiletěla s nízkonákladovkou a krosnu si nechala poslat poštou. Přišlo mi to zvláštní. Lidé jsou vynalézaví. Češi zvláště.

Odeslal jsem pohledy a pan pošťák mi věnoval na památku propisku s logem španělské pošty.
Katedrála nebyla daleko, čili vydal jsem se k ní. Mše právě začínala a já tak měl možnost slyšet chór, vidět zaplněné chrámoví a cítit vůni kadidla v místě, kde se stýkají cesty poutníků ze všech koutů světa. Zapálil jsem několik svíček a zůstal bych zde déle, kdyby mě nezačal zlobit krk. Nebylo mi dobře, ale chtěl jsem toho dnes stihnout co nejvíce. Projít a prozkoumat město křížem krážem.

Uličky mě vedly kolem dalších nádherných unikátů a člověk se zamýšlí, kolik lidí se muselo podílet na jejich vytvoření. Navíc, město nebylo vůbech tiché. Z jedné strany se ozývala melodie, z další jiná. V různých zákoutích hráli hudebníci.

Zašel jsem si do obchodu, vrátil se do albergue a najedl se ve velké jídelně. Vzhledem k venkovním teplotám bylo tady příjemné chladno. Zapsal jsem si pár poznámek a nabral nové síly. Chtěl jsem se vrátit do města. Ale než jsem se znovu vypravil do centra, došel jsem do malého kostela, jenž se nacházel výše na kopci nad ubytovnou. Přišel mi moc hezký. Bylo to místo, které na mě dnes asi nejvíce zapůsobilo. Detaily. Netradičním pojetím stavebních materiálů (z části byl ze dřeva). A zvláštní uklidňující atmosférou. Sedl jsem si do lavice a seděl tu snad tak půl hodiny, možná déle, nevím. Zapálil jsem tu poslední 3 svíčky za mé blízké. Mise splněna.

Podvečer jsem si ještě jednou prošel centrum města a zanechával tu kousek svého srdce. Tohle místo je skutečně povznášející a věřím, že vtáhne kohokoli, bez rozdílu víry a pohledu na život.

Pozdě večer jsem seděl v poutnické jídelně a četl si knížku, jež mi věnoval na cestu kamarád. Princ a chuďas. Bylo to poprvé od odjezdu na výpravu, co jsem se do nějaké pustil.