Do Roncesvalles (Roncevaux).
Postupně jsme si připravili snídani a po dvojici či samostatně se procházeli, seděli, někteří meditovali a já fotil jako o život.
Když už jsem usoudil, že mám fotek fakt dost, jen jsem stál či seděl a pozoroval ustupující mraky, s čajem Earl Grey v ruce. Po několika minutách se k nám vydrápali kluk s holčinou, také poutníci, a tak vzniklo i první společné foto.

Je čas jít dále, hodiny pokročily. Složili jsme si věci, krosny vyskočily na záda a zamířili jsme po hřebeni na jih, poté do kopce, kde jsme si nenechali ujít ještě pár výhledů a balzám pro srdce.

Pokračovali jsme. Po chvíli se k nám připojila horská cesta, po které jsme postupně sbíhaly dolů. Šlo se celkem rychle. Horská krajina měnila ráz, už jsme procházeli (spíše tedy seskakovali) po kamenité cestě lesem. Můj bratr mi poslal SMS, že někde v téhle oblasti se vyskytuje několik kusů vlků, kteří zde nalezli přirozené útočiště. Vzpomněl jsem si na příběh o Gevaudanské bestii (ač žila severně, ve francouzských lesích) a o její pověsti. Miluji zvířata a jsem pro jejich svobodu. Ovšem, že bych se s vlkem chtěl setkat tváří v tvář, to zrovna asi ne. Ale zase vyfotit pár snímků z blízka…
Tak či tak, je to nepravděpodobné. Způsobili jsme, že se nás lidí většina živočišných druhů bojí. Je vůbec div, že jsme se ještě zcela sami nezničili.

Ani jsme se nenadáli a už jsme vcházeli do španělské vesničky Roncevaux (Roncesvalles), jež působila více francouzsky. Ostatně, co jsem měl možnost vypozorovat, kraj byl kombinací Francie i Španělska.

Historie tu ožívá na více místech. Nejvýznamnější postavou je rytíř Roland (literární dílo Píseň o Rolandovi), který se ve zdejším průsmyku obětoval, aby Karel Veliký porazil přesilu útočících vojsk Saracénů.

Kostelní zvony zvonily a my vycházeli z kostela. Hlad si nás našel, potřebovali jsme něco zakousnout. Hm, vařit se nám moc nechtělo, ale naštěstí tu byla malá hospůdka, kde dělali 2 typy poledních menu. Nejdříve cizrnová polévka (a vůbec má první zkušenost s cizrnou, kterou jsem do dneška začal jednou za čas používat v kuchyni) a po ní přišlo pečené maso s hranolkami (masem jsem byl zaúkolován já, protože Jana s Pavlem jsou vegetariáni, tedy ne, že by mi to vadilo). A jako třešnička na dortu, zmrzlina!
Když se takhle příjemně najíte, sedíte si a studujete mapu s dalšími možnostmi cesty, to se pak špatně vstává. Ale museli jsme. Den byl ještě dlouhý a naše cesta měla pokračovat až do Zubiri.

Jedna z dalších věcí nás poučila. Ukazatelům, směrovkám a šipkám nelze vždy věřit. Zvláště uvádějícím vzdálenost. Jeden rozcestník říkal nějakou vzdálenost, o kousek dále jinou, ač jste ušli více nebo méně. Ale aspoň byla sranda.
V jedné vesničce jsme se zastavili do samoobsluhy, abychom koupili pečivo, trochu ovoce a džus, který jsem tu chtěl vyzkoušet.

Večer se přiblížil jak indián na lovu a kousek před Zubiri jsme se na chvíli zastavili, abychom se pokochali nad romantickým západem slunce. Sluneční pán právě se svým slunečním vozem odjížděl přes vrcholky Pyrenejí, aby udělal místo hvězdným tanečníkům, souhvězdím severní polokoule.

V Zubiri jsme se na jedné ubytovně v rychlosti vysprchovali (už bylo potřeba, mj. už kvůli zbytkům soli a minerálů z Atlantiku, které jsme měli zaschlé na kůži) a přeprali nějaké oblečení. Potom jsme se přesunuli za vesnici, rozbalili mezi keři (chvíli jsme měli problémy s vystěhováním bodláků) stan a zalehli ke spánku.