Voda, víno, zpěv.
Po vydatném spánku jsme vstávali kolem deváté hodiny (pokud to šlo, rádi jsme si přispali) a chtěli jsme si přichystat snídani. Když jsme však z krosny vytáhli stále zabalenou bagetu (ve Španělsku klasické bílé pečivo), zjistili jsme, že se v ní ubytovali jakýsi termiti (vypadali jak malí bílí mravenci, trochu mi připomínali faraony, až na barvu). Museli se dostat skrze dírku v obalu, ze kterého jsme ji ani nevybalovali, či se transportovali technologií využívanou ve Star Treku. Takže bageta zůstala mravencům a k snídani bylo ovoce a jogurty. Alespoň něco uniklo jejich pozornosti. Než se vyrazilo dále, překontrolovali jsme zbylé zásoby proviantu. Náhoda je blbec. Naštěstí bylo vše v pořádku, tak jsme se sbalili a prošli skrz Zubiri plni sil na další etapu. Nějakých 21,5 km do Pamplony. Po asi 3 km jsme zavítali do Larrasoaňi, mezi jejíž dominanty patří starý most a zajímavé fresky na zdech.
Zásadním problémem při takovéhle pouti v létě je horko vrcholící cca mezi 12. až 15. hodinou, samozřejmě plus-mínus autobus. V některé dny panují taková vedra, že se vám i pot potí. Parna, že i podrážky z bot raději zalezou do chladícího boxu a odmítají s vámi pokračovat. Můžete je volat a přemlouvat, neslyší, raději se budou dále chladit pěkně v boxu. Jenomže, v tuhle chvíli žádný box na blízku nebyl, a tak nezbývalo, než aby se mnou zůstaly. Chudinky sandály. Španělé to mají dobře vymyšlené, snaží se dodržovat tzv. siestu. Čas volna, přestávku, v rámci které se schovají do nejchladnějších útrob svých příbytků a nevylezou do nějakých 3-4 hodin odpoledne.
Bylo něco kolem jedné hodiny odpoledne a procházeli jsme lesem. Chvílemi nás ukrýval stín a dusno nebylo tak nesnesitelné. A ono se stalo něco ještě lepšího. Voda! Ach, ten chládek, chválabohu! Narazili jsme na řeku s velikými kameny a splavem. Pro mě vodopádem. Horko překonávalo rekordy a my si s radostí udělali siestu tím, že jsme si rozložili věci na kamenech a šli se koupat.
Já moc plavec nejsem, tak jsem se brodil či přeskakoval kameny, máčel nohy a pořídil pár snímků z okolí. Přílišné světlo anebo naopak jeho absence na některých místech buď fotky přepálilo anebo rozmazalo. Tak či tak, mezitím co se Jana a Pavel čvachtali ve vodě, něco mě zastavilo. Od Japonska jsem si oblíbil filosoficko-náboženský směr šintoismus. Je mi blízký svou pestrostí a možnostmi přejímat myšlenky z odlišných kultur. A jak jsem tak zůstal ve vodě stát, hlavou mi probleskla melodie, jež mi připomínala nějaký šamanský popěvek. Začal jsem si ji pobrukovat. Přivřel oči a cítil se ještě uvolněněji. Nevím, jak jsem tam dlouho stál, ale ti dva mě nechali v klidu a relaxovali každý po svém.
Najednou to odeznělo a zase jsem otevřel oči. Zrak mi padl na malý balvan u velkého, ze kterého jsem vlezl do vody. Něco se tam lesklo. Přiblížil jsem se a uviděl jakýsi přívěšek. Vzal jsem ho do ruky a zkoumal blíže. Zdálo se, že to mohla být součást nějakého přívěšku, stejně tak zdobeného krucifixu. Měl jsem z něj zvláštní pocit. „Dobře, Tome, schovej ho a nos.“ Konstatoval hlas v hlavě. Nahlas jsem si řekl: „Někomu třeba patří.“ Hlas v hlavě: „Hej, našel si cestu a časem se třeba oddělí.“ Díval jsem se na něj, pak po okolí a dumal. Pavel si začal prát tričko. Do očí mi padl Janin pohled, dívala se ke mně. Rozhodl jsem se. Zbytek přívěšku jsem si schoval a vrátil se k rozloženým věcem. Po chvíli jsem předchozí zkušenost vyprávěl Janě. Řekla s úsměvem, že náhody nejsou.
Horko trochu ustoupilo, pokračovali jsme lesní pěšinou.
Po cestě jsme trhali šťavnaté ostružiny. Později odpoledne nás poutnické značky přiblížily k rušné silnici. Šli jsme podél, až do Pamplony, hlavního města autonomní Navarry.
Už při vstupu do města, v prvních uličkách, narážíme na poctu věnovanou ženám. Aneb jak se řekne žena v různých jazycích.
Kráčíme dál a vnořujeme se do tunelu ze stromů, jejichž větve jsou spletené do složitých sítí. Ti, kdo stromy upravovali, si dali práci a nechali je srůst dohromady. Tohle jsem ještě nikde neviděl.
Cestou jsme si v jednom obchůdku zakoupili láhev červeného vína El Coto, bagetu, ovoce a jogurty.
Kromě toho také potkáváme nápisy, které poutníky upozorňují na to, že jsme v Baskicku.
Přicházíme na náměstí a přemýšlíme, jak se dostaneme k ubytovně pro poutníky. V knížce, kterou si vzala Jana sebou, máme seznam ubytoven. Háček je v tom, že nemusí být aktuální. Informace jsou sesbírány pár let nazpátek. Vmísili jsme se do davu a tušíme blížící se podvečer, který o sobě dává vědět s ubývajícím světlem. V jednu chvíli jsme si všimli skupinky, která k nám poté přistoupila. Jsou to němečtí filmaři, kteří tu natáčí dokument o poutnících absolvujících cestu do Santiaga. Zaujali jsme je a požádali nás, zda-li by mohli natočit pár záběrů, jak putujeme po městě. No dobře, klidně, řekli jsme si. Co máme dělat? Ptáme se. Oni říkají, že prostě jen jít, semtam se nás zeptali na směr cesty, kudy jsme už šli a tak. Bavíme se mezi sebou česky: „Hele lidi, jak se máme tvářit?“, „No, prostě normálně, jakoby tu nebyli.“, „Aha, to jde těžko. To bude zase vypadat.“. Začneme se smát. Skupinka se od nás odděluje. Jenže, ubytovnu jsme pořád nenašli. Pavel oslovuje mladou paní, jestli by nám poradila. Zásah do černého! Je povídavá a říká, že nás dovede. Vedla nás klikatými uličkami. Tady bych se snadno ztratil (tedy, s mými geograficko-orientačními schopnostmi bych se občas ztratil i v Budějovicích). Konečně jsme u ubytovny. Platíme 2 eura na osobu za přespání a nocležiště se zdá hodně rušné. Vlastně, plné. Nevadí. Skládáme krosny, vybalujeme a pouštíme se do večeře, kterou tvoří bageta, olivy, kozí sýr, ovoce a jako zákusek meloun.
Ale večer je ještě dlouhý, tak vyrážíme do města s flaškou vína.
Na ulici to žije, lidé sedávají na chodníky, po silnicích a diskutují. Popíjejí pivo a vedou řeči na různá témata. Koupili jsme si malou basu piv a sedli si ke zdi jednoho domu. Je večer a příjemně vyhřátý chodník nám dobře posloužil pro unavené nohy. Začali jsme vínem, které bylo mimochodem výtečné. Postupně se k nám připojila parta mladých Španělů. Připíjíme na zdraví, na lásku, na svobodu Baskicka aj. Pivo je dopito, víno už skoro také. Byli jsme trochu připití (já, jak moc normálně nepiji, nejvíce). Směji se a je mi hrozně fajn. Uvědomujeme si však dění. Musíme si hlídat čas, abychom došli na ubytovnu předtím, než ji uzavřou. Zvedáme se s obtížemi, nohy jsou těžší než balvany. Chytáme se za ramena a jdeme uličkou pomalu nazpět. Zpíváme. České písničky.
Abych řekl pravdu, nepamatuji si již celou cestu. Ale ty písničky, barvy, zvuky a skvělý pocit, na to nelze zapomenout. Krásným zakončením jsou Slavíci z Madridu. Španělé se po nás ohlížejí a pozorují nás.
Na ubytovně padáme do postelí, předtím však neopomene masáž zad, která se během výpravy osvědčila. Jsme tak utahaní, že si spánek nalézá cestu rychle, seč k nám doléhá hlučný rachot ulic. Za normálního stavu bych tady měl problémy s usínáním.
