K větrákům
Otevřel jsem oči a zjistil, že ležím na horní části palandy, ze stropu sílí světlo, zpočátku slabší, a u všech božstev jsem si nemohl vzpomenout, jak se vlastně jmenuji. Pak mi hlavou projela myšlenka jak splašený mustang ženoucí se prérií a poslepu jsem hmátl ke zdi, odkud se mi do ruky dostal mobil. Zapnul jsem ho (vypnutý byl v rámci úsporných opatření, aby vydržel co nejdéle). Vykoukl na mě čas 5:35. Zároveň jsem si konečně uvědomil kdo jsem, kde to jsem a co se vlastně dělo v posledních hodinách. „Tome, ty už nepij.“ Zašeptal jsem pro sebe. Nebo alespoň se pokus, vkradl se mi do hlavy vnitřní hlásek. Rozhlédl jsem se. Spalo se na patrových postelích, které byly od sebe odděleny zástěnami, ovšem viděli jste a hlavně slyšeli kde se co se šustne. Všude se svítilo. Někteří poutníci vstávali a chystali se odejít, aby dorazili na další stanoviště co nejdříve. Jiní spali. Stejně tak Pavel, který byl otočený na boku na protější posteli. Spal tvrdě, okolní ruch šel mimo něj. Palanda pode mnou se občas zavrtěla a já poznal, že už Jana také nespí. Tázavý dotaz dolů, „Vstávat nebo ne?“. Pohled na Pavla však byl výmluvný, O.K. A tak jsem ještě zavřel oči. Řekněme tak na hodinu a půl. Když jsem je zase otevřel, Pavel s Janou se už balili. Protáhl jsem tělo a cítil se svěží. Klidně i na cestu až do Mordoru.
Krosny na záda a šlo se. Snídani jsme si schovali až na park, kde jsem se zastavili a pozorovali opodál pasoucí se srnky, kolem jejichž nohou pobíhaly kachny, slepice a vrány. No, v podstatě taková pestrá ZOO.
Dosnídali jsme a pokračovalo se dál. Přes město to chvíli trvalo, Pamplona je veliká. Když jsme opouštěli poslední uličku, všiml jsem si dvou zajímavostí. Za prvé se měnil ráz krajiny. Byla už taková, no…..jiná. Exoticko-středoevropská. A druhou byl symbol templářského kříže. Bylo to poprvé, co jsem se s ním takhle osobně setkal. V dalších dnech vyskočil na různých místech.

Vegetace se proměňovala v něco, co jsem už zahlédl na jihu Itálie. Odlišné květiny, rostliny, tóny a rozmanitost druhů. Nemluvě, velcí kousaví hajzlíci.

Šli jsme kus cesty po silnici a z leva se kupily mraky. Že by bouřka? Doufal jsem, že nás mine. Naštěstí ano, ovšem déšť ne, byl otázkou času.

Během cesty jsme míjely lány slunečnic. A některé se na nás usmívaly. Doslova.

Také se ovšem objevily první zdravotní komplikace. Pavla začalo zlobit koleno. Bolest prostupovala do nohy a kulhal. U jednoho rybníčka jsme si sedli. Trochu mi to tam připomínalo místa jak u Vrbenských rybníků. Pavel si nohu masíroval a namazal, poté zkusil koleno stáhnout obvinadlem.

Když putujete do Santiaga, můžete si býti jistí několika věcmi. Třeba tím, že vás budou při cestě doprovázet různé vzkazy, poselství a nezištná přání.

Rozpršelo se, na řadu přišla ponča, pod která jsme se schovali i s krosnami a nezastavovali se. Užívali jsme si to, v pončech tropili vtípky a blbli. Krok za krokem jsme se přibližovali k pahorkům, na nichž se tyčily stožáry s větrnými elektrárnami. Jejich zvuk zesiloval a s každým metrem výstupu do kopce se otevíral rozhled do kraje Navarry.

Cestička se ztenčila, déšť dozníval a společnost nám po straně dělaly odrůdy dubu cesmínolistého.

Až jsme stanuli na vrcholku Alto del Perdón. V podstatě se jedná o poctu všem poutníkům, kteří kráčí Camino Del Santiago. Plechové vyobrazení pěších cestovatelů, stejně tak jedoucích na koních. Zajímavostí je i nápis: „Donde se cruza el camino del viento con el de las estrellas.“ Ve volném překladu „Místo, kde cesta protíná/kříží vítr z hvězd.“ Dodnes nad tím pořád přemýšlím.

Trochu se ochladilo, což bylo lepší, než parno. Vítr nás doprovázel až k vesnici Uterga.

Odehrávaly se tu nějaké slavnosti. V menším, komornějším duchu, než jsme si prožili v Saint Jean Pied de Port nebo ještě zažijeme za pár dní, nicméně je vidět, že Španělé umí žít naplno. Prožívat. A to se mi líbí.

Po cestě si dva kluci pinkají s míčem, holčička nás pozoruje a zastavujeme v hospůdce. Zatímco Pavel telefonuje domů a zjišťuje bližší info, co by mohlo být za problém s jeho nohou, přinesli jsme si objednané veky plněné jakýmisi bramborovými omeletami. Je to strašně dobré!

Jedli jsme, dívali se do mapy a ani nepostřehli, že se k nám připlížily dvě loudilky. Nejdříve malá mourka a po ní další zvídavá kráska. Přivedla je vůně.

Pavel se rozhodl řešit situaci s nohou prostě tím, že ji bude přes den při zastávkách masírovat a váhu přenášet na druhou. Uvidí se další den. Přerovnali jsme si věci, ubralo se z Pavlovy krosny a vyšli do další části vesnice.

Po pár kilometrech jsme zavítali do další vsi, která nebyla ani vyznačená. Nějaká paní tam na nás něco volala, ale nerozuměli jsme její španělštině. Měla specifický přízvuk.

Slunko začalo pálit, takže než jsme ze vsi vyšli, zchladila nás zmrzlina z malého obchůdku, na němž visel nápis Nestle ven!. Za posledními domy jsme míjeli podivnou skulpturu. Prozkoumali jsme ji a došli k závěru, že se bude jednat o přijímač energie z vesmíru. 😉 Ale kdoví, jaký má skutečný účel. Ostatně, fantasie je obrovská.

Za pár hodin nastane večer a ještě nás čekalo několik kilometrů do Puente la Reina, kde jsme chtěli tento den zakončit.
V jednu chvíli procházíte kolem záhonů se zeleninou, v jinou míjíte oleandry a v další zase ozáření žhnoucím sluníčkem prostupujete bambusovým tunelem.

Stanuli jsme v Reině a na náměstíčku nás přivítala ubytovna. Dali jsme se do řeči se zdejším správcem, chlapíkem, který si nás chtěl nejdříve trochu prověřit a vyptával se na nás, naši pouť a životy. Nejistota a zábrany odpadly, najednou jsme se bavily o všem možném, včetně jeho života. Vyprávěl, že kdysi studoval v Praze a poznal tam ženu, která se pro něj stala výjimečná, ovšem po návratu ji už nikdy nespatřil. Lidské příběhy skrývají tolik inspirace a ponaučení. Během celé cesty jsem si kromě deníku zapisoval i myšlenky, které některého z nás napadly. „Minulost je třeba řešit a vyřešit.“ Ač jsme si tuhle ideu dali dohromady až o nějaký den později, přijde mi, že už zde se ukázala jako potřebná. Správce se rozhodl nechat nás přenocovat na zahradě ve stanu zdarma. Ten večer Jana připravila čínu se sójou a zeleninou a rýží. Po večeři nám nějaká zbyla, čili schovali jsme si ji do ešusu na následující den. Pořádně jsme se vysprchovali, přeprali věci, namasírovali záda a krky a za tmy se uložili ke spánku. Ve snech jsme se vypravili do zcela nezmapovaných míst.