Bolest a klid (16. srpna 2012)
Budík na mobilu začal řvát, jenže my zůstali v klidu, protože jsme všichni tvrdě spali. Museli jsme působit krásně blaženě, když jsme se za zvuků melodie Dvou havranů od skupiny Asonance ani nepohnuli. Čas plynul dále a uběhla 8. hodina, kdy už jsme měli ze zahrady odcházet. Jenže, spánek byl silnější. Probrali jsme se až v 8:45. Vlastně nás probrala Jana. Zaspali jsme. Nikdo nikde, poutníci byli pryč a správce nikde na obzoru. Složil jsem tedy stan, naplnili se krosny a vykročili jsme s jasným cílem pro dnešní den – Estella. Města s krásnou nedotčenou přírodou v okolí, skvělou kuchyní (asturijské speciality by měl ochutnat každý, kdož sem zavítá) a historicky významným místem, například už jen tím, že ve 12. století bylo sídlem Navarrských králů.
Snídaně se odložila na později. Snědly se jen nějaké řezy a za chvíli už nohy rytmicky krátily vzdálenost k našemu cíly.

Sluníčko již teď po ránu pálilo ostošest a člověk mohl jen bláhově doufat, že teplota během dne nevyskočí přes třicítku. Máme před sebou 22,4 km.
Po nějaké chvíli se ozvalo Pavlovo koleno. Intenzita bolesti však prý nebyla taková, jako den předtím a lepšilo se to. Objevil se však další problém. Pavlův žaludek protestoval. Bylo mu špatně a nevěděli jsme z čeho. Z jídla, které jsme měli společné, pravděpodobně ne. Snad ze změny podnebí (sušší, rychle rostoucí teploty)? Anebo v horším případě nějaká nemoc?
Zastavili jsme na chvíli u cesty. Vykročit někam ráno bez snídaně a se zátěží není dobrý nápad.

Naštěstí okolo rostly ostružiny, takže jsem natrhal pár hrstí, smíchal se zbytkem rýže z předešlého večera a ani nemusel rozdělávat vařič. Bylo takové horko, že se ešus rychle zahříval. Za malou chviličku vznikla jakási ostružinová kaše. Pavlovi bylo dále nevolno, nedokázal sníst ani hlt. Měli jsme o něj starost. Alespoň vodu do sebe po malých troškách dostával. Teď by se hodil med (smícháte s vlažnou vodou a po lžičkách se podává, aby zklidnil žaludek). Snědli jsme s Janou kaši, k sobě jsem si přibalil něco z Pavlovy krosny, aby se mu ulehčila a pokračovalo se. Do nejbližší vsi/osady, do stínu, kde si Pavel lehne a odpočine. Šli jsme pomaleji a v duchu jsem doufal, že se karta obrátí a bude lépe.

Na obzoru se objevily stavby. Vesnička Cirauqui si nás už k sobě volala.

Cestu lemovaly olivovníky, vinice a přišlo mi neuvěřitelné, jak něco živého může přežít v takové výhni.

Utábořili jsme se ve stínu jedné z budov. Pavel se natáhl a přikryl, začínala se u něj projevovat zimnice. Změřil jsem ho, měl zvýšenou teplotu. Nasadili jsme paralen, který do sebe naštěstí dostal. Na vařiči jsme uvařili instantní kaši, do které Jana přidala koření, a dobrým znamením bylo, že se podařilo něco dostat i do Pavla. Horko sílilo. Pavel klimbal a Janu horko taktéž zmohlo, čili za chvíli oba usínali. Vyrazil jsem na průzkum okolí sám.

Nacházely se tu poblíž jakési kameny. Některé mi připomínaly menhiry. Na jednom byl kříž s nápisem o vysvěcení místa.

Procházel jsem a fotil. Z jiného nápisu jsem se dočetl, že je pomník věnován obětem čarodějnických procesů. Hrozná představa, inkvizice byla zlo. To utrpení, kterým si museli oběti projít. Víra přecházející ve fanatismus a násilí už nemá s rovnováhou nic společného. Ať už věřím v cokoli, nikdy bych neměl omezit svobodu druhých, natož je poškodit, zabít. Respektuji odlišný názor, ale nesouhlasím s násilím.

Některé kameny byly hodně tvarově uzpůsobené. Podobenství s bretaňskými či některými v Čechách bylo víc než zajímavé.
Vrátil jsem se, občas trhal ostružiny z keřů schovaných mezi bambusovými sloupky a palmovými listy.

Jana se probudila a odešla podívat ke kamenům, mezitím jsem se procházel mezi dozrávajícími hrozny a vychutnával linoucí se vůni vína. Sluníčko muselo dosahovat přes 35 stupňů, ale tohle bylo osvěžující a nemohl jsem se odtrhnout. Obešel jsem dva-tři řádky vinice, utrhl si pár bobulí a vracel se k našemu ležení. Pavel byl už vzhůru, cítil se trochu lépe, Jana právě přicházela, tak jsme pobalili věci a vykročili do vsi.

V ulici u domu se chladily dvě číči a působily k zdejšímu prostředí až cizokrajně.

Všiml jsem si i nových forem protestu proti politicko-hospodářské situaci Španělska. Třeba na balkoně tohoto domu visí plakát v baskičtině. Podle výkladu by se mělo jednat o nesouhlas se zastavováním ploch pro nové elektrárny (zvláště větrné), rozvody a zásah do práv obyvatel. Ruku v ruce si s tím jde zvyšování cen energie apod.
Pavlův žaludek lepšil, sláva, to je dobré. Bylo mu mnohem lépe.

Je fajn mít oči na stopkách a všímat si i těch nejmenších detailů. Vesnici jsme měli za zády a otevřel se nám výhled. Třeba na svět vytvořený jen z pneumatik.

V životě pořád někam kráčíme. Když jsme podcházeli jednu silnici, blesklo mi hlavou, že ten příběh nazvaný život je přímo přede mnou. Jdete si tunelem, na konci osvětleným, a nevíte, co se může vynořit ze stínu po stranách. Někdo věří, že dobré či zlé věci/lidé. Já to beru tak, že všechno má nějaký smysl a co vidím prve jako stín, to může být někdo nám blízký nebo průvodce. A jediní, s kým občas bojujeme, jsme my sami.

Když jsme procházeli Villatuertou, zrovna tu probíhaly cyklistické závody, do kterých se zapojily snad všechny generace. Opatrně jsme obešli cílovou rovinku a kolem pásek vyšli ze vsi.

Byli jsme už kus za vesnicí a naskytl se mi silný emotivní zážitek. Za chátrající stavbou, která zřejmě dříve sloužila jako statek, se pásl u prázdného vědra přivázaný kůň. Měl amputovanou jednu nohu. Někdo mu ji amatérsky ošetřil, ovšem nezdálo se, že by trpěl bolestmi či se do rány dostala infekce. Ale vědomí, jakou bolestí si musel projít. A proč se mu to stalo. Vzhledem k dalšímu výjevu, který následoval za několik minut, kdy jsme uviděli opodál pasoucí se pohublé koně se zkrácenými oháňkami, a vědomím, že tady někdo nedodržuje práva, můj pohled na lidské jednání silně narazil. Máme v povaze, že se někdy povyšujeme nad druhými. Ale i němou tváří – co jsme to za tvory. Tolik jsem si přál toho koně odvázat a vzít, odvést k lidem, kteří by mu poskytli domov, svobodu. Mít tu možnost.
Ty obrazy se mi vryly hluboko do mysli.

Do Estelly to bylo už jen pár kilometrů. Pavel se již cítil dobře. Do města jsme scházeli z kopců. A že se přibližujeme k Baskicku, o tom nás informovali nápisy na cestě. Objevovaly se snad všude. Na zdech, cedulích, vyvěšených vlajkách. Zkrátka, touha po svobodě se nedá přehlédnout.
Prvním úkolem bylo nalézt místo, kde přespíme. V knize psali o ubytovně nacházející se kdesi ve městě. Háček byl ten, že se nám nepodařilo sehnat mapu města. Ani nikde na veřejných místech nebyla. Mohli jsme jen procházet uličkami a bloudit. Nicméně dočetli jsme se ještě o jedné, menší, k níž jsme zrovna došli. Jako by to osud chtěl. Stanuli jsme na prahu malé domácí ubytovny pro poutníky. Přivítala nás usměvavá paní. Její výraz se změnil a s lítostí sdělovala, že mají plno. Když však uviděla naše zoufalé pohledy, zeptala se, zdali by nám nevadilo spát pod stolem na zemi. Vyhrkli jsme, že ne, že se přizpůsobíme a nepotřebujeme mnoho místa. Bylo dohodnuto.

Po večeři se měly stoly postavit na sebe a otevřít tak prostor pro naše karimatky. Teď jsme však potřebovali nakoupit nějaké zásoby jídla. Jeden Španěl se nám nabídl, že nás doprovodí k nejbližšímu supermarketu. Chviličku jsme znejistěli, když nás vedl klikatými uličkami a napadlo nás, jestli nás někde někdo nepřepadne. Obavy byly přehnané. Z chlápka se ukázal usměvavý pohodář, ostatně jako většina Španělů, které jsme tu potkávali. Došli jsme k obchodu, Pavel počkal s našim průvodcem venku, zatímco jsem s Janou nakoupil pečivo, ovoce, sýry, jogurty, nějaké sladkosti a džus. Když jsme se vraceli s dvěma plnými igelitkami, před obchodem hráli nějací kluci fotbal. Míč se zatoulal ke mně. Nedalo mi to. Klučina ke mně nabíhal, zatmělo se mi před očima, spatřil jsem 90. minutu zápasu FC Ceske Budejovice – FC Barcelona. Tom je u míče, obchází Diego Costu, klička, nápřah a je to góóóóól! Oukej, vracím se do reality. Na Janu s úsměvem: „Třeba jsem právě obehrál budoucí fotbalovou hvězdu.“, Jana: „Ano, obešel jsi s míčem dvanáctiletého kluka.“, já: „No co, vždyť jsou dobří a podívej, co dokáží s míčem. Mají to v krvi.“. Rozdělili jsme si věci a vrátili na ubytovnu. Tam si všímáme na lavici odložené knihy Nesnesitelná lehkost bytí od českého spisovatele Milana Kundery. Je tištěná v angličtině. Patřila baskickému profesorovi, který pouť do Santiaga také absolvoval. Rozpovídali jsme se a vysvětloval nám důvody touhy po svobodě ze strany Basků. O jejich historii, ostatně o ní i přednášel. A srovnával naše rozdělení v roce 1993. Skočili jsme si do sprchy, přeprali pár věcí a poté zasedli k večeři. Jedná se o poutnický zvyk. Společně povečeřet, hovořit, poznat se a předat si informace, zkušenosti a podělit se o zážitky. Některým z poutníků přišlo, že jsme moc hubení a nabídli nám ochutnat připravená jídla. Podělili jsme se o své zásoby a nakonec z toho byla pestrá multikulturní kulinářská ochutnávka. Mezi poutníky bylo dost pohledných slečen. O co jsem dřív slýchal, že Francouzsky či Němky nejsou hezké holky, skutečnost říkala něco jiného. Trochu více prostoru a času a mohlo se to ještě vyvinout zajímavě. Tedy, u Pavla. 😉

Po večeři se sklidilo ze stolů, ty se složily na sebe a pomalu jsme se chystali jít lehnout. Ale nejdříve je potřeba zanechat vzkaz a poděkování. Venku se ozývaly výkřiky. To se nějací fanoušci vraceli z fotbalového zápasu v dobré náladě. Uleháme, každá hodina bude znát, protože další den nás čekají slavnosti se zkouškou odvahy. Adrenalinový den.