Býčí slavnosti (17. srpna 2012)
Ještě nás halila tma a už jsme byli na nohou. Něco pojíst, rychle si sbalit věci a rozloučit s poutníky, kteří již taktéž vstávali. Důvod byl jasný. Čekala nás dlouhá trasa, kterou jsme si chtěli zajít až někam za Los Arcos. Kam přesně, to ví jen bohové, avšak čím dále, tím lépe. Procházeli jsme Estellou, když se začínaly objevovat první paprsky sluníčka a nemohli jsme jentak odejít z města, aniž bychom se pokochali z krásných staveb, například tohoto kostela s názvem San Pedro.

Míjeli jsme rozkvetlé oleandry a kočky, španělské krásky, které se umě skrývaly i vystavovaly na obdiv objektivu fotoaparátu. Kdyby se měla konat Miss Cat, tady by se našlo kandidátek habaděj.

Opět na cestě. Ano, už jdeme šestý den, počítám-li správně, a každý je jiný, něčím výjimečný. Když o tom přemýšlím, takový by měl být i život. Ať už vstáváme a jdeme na výlet, do kina anebo „jenom“ do práce, pokaždé zažijeme něco nového. Potkáváme někoho, koho jsme už dlouho neviděli, popř. vidíme poprvé. Všimneme si detailu, který jsme předtím neviděli. Uděláme něco nového. Zkrátka, pořád si život něčím obohacovat (stejně tak druhým). A tím nemyslím nahrabat si spoustu peněz či získat prestižní postavení ve firmě. Plnit malé sny a dát tak v šanc těm velikým. Někdy sobě, někdy druhým. Nepotřebuji obeplout celý svět, stačí mi třeba postavit si vlastníma rukama lodičku a pustit ji na po řece. K někomu dopluje. Umocnit si radost tím, že se o ni podělím, s přáteli, blízkými a novými tvářemi.

Dnes se zdravotní problémy začaly projevovat u mě. Tedy jeden, ale i ten stačil. Bolely mě paty a chodidla. K tomu se začala ozývat únava, ale pravidelné zastávky jí nedovolily nastoupit v plné síle. Takhle to šlo. Ať byla bolest sebevětší a hlava toužila po měkkém polštáři, nemohl jsem se nabažit krajinou, kterou jsme procházeli.

Zastavili jsme se ve vesničce Villamayor de Monjardin, schovali se do stínu a neuplynula ani chvíle, když se k nám začala přibližovat zvídavá šelmička následovaná dalšími.

Koťata se zajímala anebo hrála. Z povzdálí nás pozorovaly jejich mámy a hlídaly si své dětičky.

Posvačili jsme, doplnili ubývající zásoby nákupem v místním supermerkátu, obdobě našeho pramenu, rozloučili se s kočičáky a ťapali dále. Cestou nás míjeli tři chlupatí poutníčkové zdaleka.

Celou cestu jsem měl na krosně zavěšenou mořskou mušli hřebenatku, coby symbol poutnictví. Podle pověsti jeden portugalský rytíř stál v blízkosti přístaviště, kde kotvila loď. Tahle loď přivezla sv. Jakuba do Španělska. Když rytířův kůň spatřil podivuhodný a světlý třpyt, který dopadal z hvězd na apoštola, byl z pohledu tak vyděšený, že skočil do vody a vzal s sebou do hlubin i rytíře. Ten byl zachráněn a vytažen na palubu. Zachránci plni úžasu uviděli, že jeho tělo bylo zcela pokryto svatojakubskými mušlemi. Ale verzí je více, takže kdoví, která je skutečná.
Mušli jsem dostal v Saint Jean Pied de Port a mé obavy, že se během cesty rozbije, se nakonec ukázaly jako mylné. Držela se mě a dodávala mi tak trochu sílu.

Sluníčko bylo neúprosné. Žhnulo víc a více. Zase však, bolest polevila a už jsem tolik nekulhal. Zatím.

Háj olivovníků nám dělal společnost a na obzoru se objevily první stříšky a záblesky zdí.

Horko nabíralo na intenzitě a za chvíli jste si připadali, jako byste si nesli pec na zádech. Ale konečně jsme došli do městečka Los Arcos, kde byl příjemně stíněný park. Na chvíli jsme si všichni schrupli.

Probral nás vyzvánějící zvon z blízkého kostela. Zvedli jsme se a nalezli malou ubytovnu, ve které jsme se domluvili, že si jen na pár hodin uschováme krosny. Chtěli jsme dnes ještě něco ujít a usínat někde dál.

Vkročili jsme do víru příprav slavností. Všude to žilo a bylo vidět, že se zapojili všichni, včetně pobíhajících dětí. Procházeli jsme se a pozorovali probíhající přípravy, živé diskuze, kolující ochutnávky nejrůznějších pokrmů a výřečné přípitky. V jednu chvíli jsme dorazili ke skupince mladých Španělů, kteří zpívali, hráli na hudební nástroje, a kdo nemuzikantoval, ten tancoval. Tu jeden kluk vzal Janu za ruku a mě zase zezadu čapla na moment jakási slečna. Janča se zatočila v tanci a já, když jsem se slečny pustil, skoro s kamerou zažongloval, jak jsem se snažil vše zachytit. Lidé byli nadšení, v euforii. Bylo to hrozně fajn.

Šli jsme dále. Zjistili jsme, že se zde bude konat zkouška odvahy – což znamená úprk před býky. Pavel zvažoval, že by si to zkusil a lákal Janu. Nakonec padlo rozhodnutí. Ještě jsme se stavili u dvou bodrých postarších pánů a poradili se.
První: „Jo, takový býk, to je monstrum. To raději neběhejte.“
Druhý: „Neblbni, vždyť je to mláďátko, mírný jako beránek.“
Tímhle způsobem se překřikovali a dávali nám rady.
Přemýšlel jsem s vědomím toho, že zapůjčenou kameru nechci vystavit riziku nabodnutí rohů (potažmo jiných nevyhovujících podmínek), proto jsem většinu běhu natáčel a neutíkal. Teda, kromě pár momentů, které za to stály. A poučení pro příště: Berte si takovou tu malou HD kameru s možností připnutí na hlavu nebo rameno. S klasickou se skoro přizabijete sami a stejně ji nestačíte operativně štelovat. To nemluvím o situaci, kdy se rozhodnete v jedné ruce držet kameru a ve druhé foťák. No a teď točte i foťte zároveň. Ne, příště to domyslím.

Ovšem správná zkouška odvahy by nezačala bez kapely.

Už jen poslední přípravy. Někteří vyšplhali na kašnu a byli připraveni seskočit a býky provokovat. Důležitost oslav je vidět i na účasti. Jsou tu zastoupeny snad všechny věkové generace.

Běhu se zúčastnili Španělé od nějakých 15 do 50 let, co jsem tak vypozoroval. Jana s Pavlem působili exoticky, a snad o to více si vysloužili obdiv.

Někteří býci byli hodně akční. Rozbíhali se proti davu i jednotlivcům, od tlam jim uletovaly sliny a funění se mísilo s výkřiky odvážlivců. Tenhle okamžik působil dost drsně. Naštěstí bylo vše pod kontrolou.

Našli se však i býci, kteří se jen kolem nás prošli, nevěnovali vám pozornost a očividně se nudili.
Zkouška odvahy byla koncipovaná následovně. Padne signál a začněte rychle utíkat na druhou stranu městečka s býky v patách. Otočíte se a proces opakujete nazpátek. Aplikujte tak 2-3x, podle chuti a sil a prošli jste zkouškou.

Okamžik, který nešel nevyfotit (škoda, že jsem neměl lepší foťák). Pavel: „Voe, utíkej a nestůj tu!“

Co jsem měl možnost vidět, býci byli ve výborném stavu a dobře se o ně starali. I v případě, že se některý ze znuděných opozdil, naháněč s holí ho jen pošťuchoval, nebil. Líbil se mi přístup. Ani kapka krve, jen adrenalin a docela sranda. Musím konstatovat, že se mi tenhle zvyk zalíbil a příště si to zkusím zaběhnout celé (samozřejmě však s kamerou instalovanou na hlavě).

Ták, zkouška skončila a může se to jít zapít. Zašli jsme na pivo. V tomhle horku stoupal alkohol do hlavy rychleji. Pivo nebylo dobré, ovšem tady a teď jsme byli za ně rádi a našli si v něm zalíbení.

Loudali jsme se k ubytovně pro krosny. Bylo něco kolem páté hodiny a pokračovali jsme dál.

V životě je pár obzvlášť krásných věcí. Láska a přátelství, určitě. K nim jsem si kdysi začal utvářet seznam. Dalším bodem jsou západy a východy slunce. Jsou pokaždé magicky originální. Na útesech, vrcholku hory, v lese, z okna privátu nebo na cestě. Vždycky se musím alespoň na pár vteřin zastavit a obdivovat poslední paprsky zářící ze slunečního vozu Hélia. A popravdě, mnohdy nezůstane pouze u vteřin.

Přiblížili jsme se k vesničce Sansol ještě za světla. Na zdejší ubytovně jsme se dozvěděli, že její majitelka přichází tak jednou denně, aby zkasírovala ubytované poutníky a zase odjede. Chod ubytovny ponechává především na slušnosti příchozích. Zrovna tu nebyla, jak nečekané. Nicméně, stejně jsme chtěli přespat někde venku pod širákem. Dali jsme se do řeči s ostatními poutníky, kteří nás vybídli, že ať se tu zdržíme, osprchujeme, přeci troška použité vody jí neublíží a nám to prospěje. Když jsme se střídali se sprchou, Janča se dala do řeči s chlapíkem, který tuhle pouť absolvoval snad už po páté. Bavilo ho to. Podělil se s námi o rady a zkušenosti. Také nás upozornil na velmi horký úsek cesty. Pouštní oblast, kde teploty dosahují až 50 °C. Doporučil nám ji absolvovat v noci a přes den dospávat.

Za vesnicí jsme si hledali místečko pro stan. Užuž jsme nalezli vhodný plácek, když nám čelovky zasvítili na tohoto kamaráda. Hověl si tam a my se rozhodli jej nevyrušovat a utábořit o kus dál. Mezi vínem. Tedy, sucho se projevilo na všem. Vinice si zažila jistě lepší časy. Světélka z vesnice nám utvářela kulisu a na obloze zářily milióny démantů. Rozhodli jsme se spát bez vnějšího pláště stanu, na lehko, a nechali si jen moskytiéru. Hvězdnou noc, poutníčkové a mňaudy.