Hot Route (18. srpna 2012)

Hvězdy zářily tak neuvěřitelně jasně. Byly obrovské. Jak malé perličky různých barev. Nebo kuličky, které po obloze rozkutálely děti noci. Třpytily se na mě přes moskytiéru, když jsem otevřel oči. Před chvílí jsem ještě snil, jak mě unesli mimozemšťané s velkýma tmavýma očima. Bylo to nepříjemné, a tak jsem po probuzení přemýšlel, jestli se mi to stále nezdá. Díval jsem se na nebe a nacházel se v takovém tom polobdění. Vzpomínám si, že jsem v ruce ucítil něco oblého a pevného, ale nevěnoval jsem tomu další pozornost. Pohled na hvězdy mě ukolébal k dalšímu snění, ovšem tentokrát jsem si z toho nic nepamatoval. Když jsem otevřel oči znovu, Jana s Pavlem už byli vzhůru a snídali. Vyškrábal jsem se ze stanu a spatřil přicházející úsvit. Hvězdy ještě svítily, ač už ne tak intenzívně. Také jsem si uvědomil, že v ruce stále něco držím. Musel jsem spát se zaťatou pěstí. Podíval jsem se blíže a zjistil, že mám v ruce malý kámen. To bylo divné, protože vždycky, když jdeme spát, kontrolujeme stan (což je účel, jakékoli nerovnosti a velké hrbolky nejsou příjemné, ale hlavně znamenají riziko protržení stanu) a případné kameny, ostré větvičky, stvoly aj. odstraňujeme. Vnitřek musí být čistý. A pominu-li z Atlantiku (které byly navíc uschovány v krosně schované v předsíňce stanu), nebral jsem zatím žádné kameny. ´Tak sis mě našel.´, pomyslel jsem si. Schoval jsem ho k přívěšku, který jsem nalezl u řeky po cestě do Pamplony. Přidal jsem se k Janě a Pavlovi s rychlou snídaní, abychom mohli vyrazit brzy.

Když jsme opouštěli vinici, bylo už něco po půl osmé a nedaleko se k životu probouzela vesnička Sansol. Zamířili jsme k ní nazpátek a kromě pár obyvatel (pekař, snad mlíkař a starší pán s kolem) jsme moc duší nepotkali.

Šli jsme exoticky bujarou krajinou a s dalšími hodinami jsme si uvědomovali, že dnes to bude hodně pálit. Už nyní jsme se začínali potit. A to byl začátek naší horké cesty.

Hezké výhledy s hustě rostoucím agávem nás nutili zastavit se a pokochat. Během této zastávky si Jana něčeho všimla za keřem.

Našla úlomek nějaké hliněné zdobené nádoby. Antika či pozdní období? Fantazie nás obklopila a začali jsme nahlas přemýšlet k čemu asi původně sloužila, komu patřila a jak se sem ten střep dostal?

A když jsme pokročili dále, narazili jsme na netradiční poutnickou ubytovnu, neboli albergue, kterou kdosi provizorně postavil z okolo ležících kamenů.
Dál jsme procházeli vyprahlou zemí. Bylo silné horko, pálilo to a tekutiny se z našich těl rychle vytrácely. Šli jsme na lehko vysvlečení, zavázali si, potažmo položili na ramena trička/ručníky, aby se nespálila. Krempu klobouku jsem si posunul k očím, aby ten žár nebyl tolik nesnesitelný. Krok za krokem, písek, prach a to nesnesitelné vedro. Udělali jsme jednu malou přestávku, když jsme přišli k malé osamocené skupince stromů a snědli poslední zbytky ovoce a zeleniny. Zásoby vody se tenčily, ale ještě nám něco zbývalo. Museli jsme jít dál, do Logroña, kde dobereme vodu a seženeme zásoby na další úsek. Tahle vyprahlá krajina byla nekonečná. A k tomu se začaly ke slovu hlásit mé nohy, na kterých se otevřely rány (tření v botách). Za každým zákrutem jsem doufal, že se už vynoří nějaké známky civilizace. Z poza jedné zatáčky si to k nám štrádoval chlápek v turbanu (muslimové absolvují podobnou pouť, ovšem opačným směrem, tedy ze Santiaga de Compostela a jdou do Meky) a v bílé tunice. Už od pohledu se zdál v dobré náladě a jak k nám došel, s úsměvem nás pozdravil a ptal se, jestli jsme v pohodě. Museli jsme vypadat tak trochu jako zombie, avšak rozprava s ním nám do žil vlila jakoby energii a cítili jsme se posílení.

Po nějaké další hodině jsme se přiblížili k dálnici, u které nás vítal grafit zpodobňující poutnický symbol.

O kus dále jsme narazili na jezírko, u kterého jsme si trochu zvlažili ruce. Už jsme byli blízko města Logroño. Bylo odpoledne, my opálení do ruda, že by si nás někde v Arizoně snadno zaměnili za indiány, a bolest v nohou se mi stupňovala. Musel jsem si zout pohory. Ošetřil rány a puchýře, ovázal, natáhl ponožky a nazul sandály. Cesta byla o mnoho lepší.
Chvíli jsme šli do kopce, který se táhl po jedné straně města, abychom po nějaké době sestupovali. ´Konečně pryč z výhně´, problesklo mi hlavou.

Logroño je hlavním městem provincie La Rioja. Procházeli jsme a začali hledat poutnické albergue. A také našli. Po příchodu jsme složili věci, připravili si místa ke spaní, osprchovali a vyrazili poznat kus z městečka. Nakoupili jsme zásoby, včetně piva Heineken (no, lepší výběr nebyl) a v jednom malém asijském obchůdku i zmrzlinové kornouty jako odměnu za dnešní etapu. Pomalu jsme se šourali k parku a cestou pozorovali lidi a dění. Přišlo nám, že jsou si zdejší lidé hodně podobní. V rysech, grimasách, účesech a komunikaci, jakou se projevovali. Bylo to něco jiného, než jsme zažili v Baskicku či Navaře.

V parku jsme si lehli do trávy, snědli nějaké ovoce, popili piva a probírali dojmy a plány. Sedět či ležet si takhle ve stínu s bolavými končetinami a nemuset je namáhat bylo uklidňující.
Schylovalo se k večeru a tak jsme se vrátili na ubytovnu. Jeden z farníků, původně Ital, který myl nádobí, mi začal zpívat a nutno říci, měl skvělý rozsah tónin.

S ostatními poutníky, mimochodem již známými tvářemi (třeba bodrým Italem, muzikantským harmonikářem z Polska, usměvavými holčinami z Francie), jsme povečeřeli. Faru vedl v názorech poněkud radikálnější páter, který i po večeři (během níž okřikoval některé poutníky, aby nemluvili či káral za to, jak jedli) vedl mši. Jeho pobočník nám nabídl, že jestli budeme chtít, můžeme se podívat na nejvyšší věž města, ze které je nádherný výhled. Samozřejmě jsme nechtěli odmítnout a vyrazili. Když jsme však přišli k chodbě (byl to systém navazující na katakomby a tunely) spojující věž s farou, páter nám zastoupil cestu se slovy, že je tam již plno a více lidí nevpustí. Pobočník však vystoupil a prohlásil, že to nevadí a vezme nás.

Takže jsme nakonec přeci jen stanuli před půlnocí nad střechami Logroña, s výhledem na osvětlenou katedrálu Santa María. Vůbec, po celém horizontu se táhla mihotavá i stálá světla nejrůznějších barev a všude to žilo. Byl to impozantní pohled. Vzpomněl jsem si na naši českobudějovickou Černou věž a výhled z ni. Ne, to se nedalo srovnávat. Byla to krása.

Vyfotili jsme se a popovídali s ostatními poutníky. Smích byl nakažlivý a dobrá nálada rychle na ochozu zavládla. Když jsme zase sestoupili a došli k našim karimatkám s věcma, zahráli jsme jednu partičku deskové hry Citadela (ostatně, už některé dny předtím se stala naší společnicí, ale nepamatuji si to, jakoby to ani nebyl důležitý moment, a přesto se stala určitým relaxem) a potom šli spát.

Kolem jezera (neděle, 19. srpna 2012)

Vstali jsme ještě za soumraku a nasnídali se jak rychle to šlo, chtěli jsme jít co nejdéle chránění před sluneční výhní. Každá hodina byla znát. Město jsme opouštěli ještě s východem slunce, který nám jakoby přál šťastnou cestu a dobrý vítr v zádech.

Ovšem dnešek byl jiný, ochladilo se na únosných nějakých 25 °C a hlavně, procházeli jsme oblastí tvořenou velkým jezerem. A všude to žilo. Kachny, kachny a zase kachny a na horizontu se na obdiv vypínalo pohoří. Srdce romantika se rozněžnělo.

U malého hájku byl stánek a za ním postával šedovlasý pán s hustým plnovousem. Měl vystavená jablka a jak nás uviděl, s úsměvem nás zval. Nabídl nám každému jablka, abychom se posilnili. Na otázku, co jsme dlužní, odpověděl, že nic. Stál tam, aby se prý poutníci mohli během cesty zastavit a posílit. V očích mu zářila bodrost a taková ta pozitivní síla. Zastavili jsme, zatímco se náš hostitel dal do hovoru s dalšíma dvěma poutníkama. Ještě před rozloučením nám věnoval do poutnických pasů razítka coby potvrzení absolvování dalšího úseku.

Počasí se stihlo trochu zamračit a teplota už byla o mnoho příjemnější, než den předtím. Cesta nás dále zavedla kolem trosek antické nemocnice pro poutníky až do Najery.

Najera, zajímavý název, ale zapůsobila dojmem omšelého, otřískaného a ne zrovna hezkého městečka uprostřed krásné krajiny lemované pískovcovými skálami. Vypadala neudržovaně a chátrající. Navíc, některé stavby působily jak pěst na oko, nezapadaly do architektonického rázu.

Ale nechci jen kritizovat. Dali jsme si dobrou kopečkovou zmrzlinu a tamější ubytovna pro poutníky působila hodně mile. Navíc jsme se opět setkávali se spřátelenými poutníky. Ten večer jsme si šli dříve lehnout, únava si nedala říci a cesta do Belorada a dál bude vyžadovat hodně sil.